Kdy přijedeš? Jsem v Bohnicích.

Někdy v září jsem byl na návštěvě. ... Václav bydlí po rozvodu u své matky, je už rok na antidepresivech, trpí nespavostí. V minulosti se pokusil o sebevraždu. Jeho bývalá žena, si o něj dělá stále starosti, a tak mi zavolala, abych ho navštívil. V době návštěvy jsme se znali jen letmo, do té doby jsme se viděli na pohřbu jeho otce a pak asi dvakrát na přednášce. Vím, že Václav je bez zaměstnání, vysokoškolák, kdysi závodně běhal.

Posadili jsme se v obýváku. Popíjíme kafe a kouříme. Ve tváři čtyřicetiletého chlapa je vidět úzkost, strach. Se smutnýma očima mi vypráví o psychoterapii, kterou nyní podstupuje. "Asi budu muset na pár týdnů do léčebny, nabídl mi to psychiatr."; prohodí nervózně Václav. Souhlasně pokyvuju a nabízím mu, že za ním přijedu. "Určitě je to fajn nápad. Odpočineš si, a hlavně budeš v jiným prostředí. Navíc jsou tam každý den skupinový i individuální terapie, budeš mít s kým mluvit. Je tam kostel, nádhernej park." Po chvilce mlčení Václav smutně prohodí. "Ona si myslí, že tím jen dokážu, že jsem ještě neschopnější než čekala, ... já si to myslím taky. Jsem neschopnej se rozhodnout mezi tím, co říká doktor a co matka."

Václavovu matku znám jen z ekumenických bohoslužeb. Je to katolička, která chodí pravidelně na mše. Václav jde k oknu; něco zaslechl. Dívá se přes záclonu směrem k brance. "Matka je tady. Promiň. Za chvíli se vrátím."

Zůstávám v pokoji sám. Samozřejmě si hned dělám první obrázek o příčinách Václavova stavu. Usmívám se a dívám se do poloprázdné knihovny. Z vedlejší kuchyně se ozve silný hlas: "ten ti nepomůže, konečně pochop, že je to trest za všechno." Nevím jestli je řeč doktorovi či o mě, ale je to jedno, protože rezolutní hlas pokračuje: "odpuštění je pro slabochy, ty musíš trpět". Sevře se to ve mně. Zní to jako Hitchcockovská verze oidipovského komplexu.

Po chvíli ticha jsme zase oba v pokoji. Nemám odvahu začít. Václav ale začne sám. "Myslíš, že existuje odpuštění?" Než se nadechnu rozeřve se vysavač na chodbě. Probleskne mi hlavou můj život a všechno to, co si nejsem schopen odpustit. Pak řeknu "ano, existuje, ale přijmout ho musíš ty sám, a to je těžký."

Václav je pokřtěný katolík, ale jak pravil mainstream - církev k tomu nepotřebuje. V tuhle chvíli nemá smysl právě o tomhle vést hovor. Snažím se držet tématu, ale poněkud křečovitě odříkávám něco, co mi uvízlo v hlavě z nedělního kázání: "odpuštění je nádhernej pocit; můžeš se pak vrátit a usmát se, je to jakoby ses mohl vrátit sám k sobě, a přitom do toho patřej všichni okolo". Šedivý oči prozařuje jakoby modré světlo. Václav s úlevou prohodí "tohle potřebuju slyšet" a přitom šmátrá ve skříňce u knihovny. Podává mi růženec po babičce: "Naučíš mě to?" Jestli myslíš růženec, tak ten ano, jestli mluvíš o odpuštění, tak v tom můžu bejt jenom s tebou, ale návod nemám a vlastně myslím, že se to ani naučit nedá, je to dar."

Odříkáváme společně jednotlivé modlitby růžence. Následuje prosba o zpověď... 

Loučíme se. Stojím na schodech: "a prosím tě, do té léčebny nastup." Václavovy oči se znovu ponořily do stínu: "budu o tom uvažovat".

Uplynul nějaký čas. A teď před svátky mi od něj přišla zpráva. "Kdy přijedeš? Jsem v Bohnicích." Myslím, že je to zpráva přímo skvělá. 

Možná se zdá trochu nemístné mít radost z toho, že někdo je v "blázinci", ale snad jen tomu, kdo nechápe, že život je eufemisticky řečeno bláznivej, a pesimisticky řečeno nevyléčitelně šílenej, včetně neurotických stavů způsobených rodiči a náboženstvím, ale snad i ještě silněji povrchností, odsuzováním a tvrdostí světa, který nás obklopuje.

Každopádně v té krátké esemesce od Václava je víc než jen jedna dobrá zpráva! On se rozhodl, a to je podstatný. A kroky, který budou dál? Budou malý a pomalý, ale budou to kroky směrem k odpuštění. Mám z toho velkou radost.

---

použité jméno je změněné, celý obsah byl odsouhlasen pro potřeby kazuistiky a užití na tomto blogu