Poznávám svou nicotu

Je-li kněžství něčím výjimečné, pak tím, že mimořádně silně cítíme svou prázdnotu a nicotu. Kněžství je pro mne následováním šlépějí Mariiných. Jen tak mohu dojít ke Kristu, který nebude jen bůžkem splněných přání a věčných požadavků, ale stane se skutečně mým bratrem a přítelem. Docela rozumím tomu, co říká trapistický mnich Thomas Merton právě o Marii:

"Poznala svoji vlastní nicotu uprostřed nejvyšší dokonalosti a byla nejchudší ze všech svatých, protože byla nejvíce obdarována. Její blíženská láska odpovídala dokonale její pokoře. Ona, která byla ve svých vlastních očích nejnižší, bez rozechvění viděla, že v Božích očích je nejvyšší. Byla tomu ráda, protože to byla Jeho vůle, a ne z jiného důvodu. Takto ona, která byla nejslabší, se stala nejmocnější a přemohla pýchu nejsilnějších andělů, kteří padli, protože chtěli, aby jejich moc byla jejich vlastní, jako by pocházela z nich samých a nikomu jinému už nepatřila. Ona naopak neměla žádnou svoji vlastní moc, ale obdržela to největší milosrdenství, byla nejvíce milována, byla nejvíce hodna lásky a nejvíce schopna na oplátku milovat Boha. Z moci toho, co neměla, obdržela moc nad námi všemi a my jí patříme právem Božího milosrdenství: v jehož rozdílení, svými modlitbami, je ona svrchovaná."