deníky hříšníka

deníková poezie a lyrika z let 2020 a 2021


Vrátka Cidliny

Na poraněných zádech vrhá se sloup stín vrátek do sněhu.
A k Bohu nepromlouval roky nikdo. 
Ptáte se na člověka? 
V soucitu jeleního loje i mečům vztyčených prostřed křídel... 
Zbíjeli se a křičeli do němoty chromých vrat, do své nejubožejší podoby, která nemohla být nikdy sama.
A přece věděli, že přejdou cíl, trať i řeku, 
 pár jemných prstí nad zemí, s orlicí. 
Až za práchnivějící krajku jaspisu. 

Kvárna u Boha

Jeho krásný chlupatý ruce podají každýmu červenobílý kelímek s medvědy a černý víčkem.
Někdy ten větší, modrej, se sobama.
Bůh je kavárník a má to teď těžký, jako my všichni.
Taky se mu stejská a má pochybnosti...
Dlouho jsem váhal, jestli je to on.
Jednou jsem si ho ale chvíli prohlížel za prosklenými dveřmi, jak dělá účetnictví, a používal přitom štětce a vodovky,... tak to nebylo tak těžký...
Ospale seberu zelené kalhoty, na bosé nohy nazuju boty a seběhnu dolů.
Přejdu trať, přelezu zábradlí a spěchám k okýnku.
Na futrech visí plakátek k baristickým kurzům...
Objednám matcha latté a zrnka hnědýho cukru, na který píše Ježíš básničky.
Bůh mi podá kelímky bílé pěny se zeleným flíčkem a usměje se tajuplně, jak to jenom on umí.
Zaplatím kartou a popřejem si krásnej den v důvěře, že se zas uvidíme.
Včera jsem mu totiž slíbil makovník.
Ne pro hosty, ale kousek pro Něj a zbytek pro tátu,
kterej by měl dneska pětasedmdesátý narozeniny.
Když jsme se viděli naposledy byl hrozně hubenej./ MŠ *10.2.1946

Odpovědi

Hořkli v nich po kapkách leviatanových slz,
a tak vráželi se pro ně jedem stále prudší nedůvěry.
Zalykáním se proto oddávali chtíči nejprudšímu.
Chtíči odpovědí.
Praskali pod obočím směrem na křivo,
kde sčítali bosé nohy.
I básně byly bez obřadů.
Tváře zpola znetvořené si psali v podezření
a ukládali se v bublinách, kterým říkali kruh.
Znamením života se stala tečka na temné hraně čehosi velmi nelidského.
V nasládlosti spalovaného masa dávili své modlitby a záviděli chudým, že nezvracejí nic.
Z tantalových měst tato sprostota pouhých odpovědí stříkala do koryt a naplňovala je,
A tak ji znovu a znovu pili, protože měli žízeň.
Už jenom zasedali, protože nedovedli klečet. Stáli v zástupu, protože objímání bylo zakázáno.
Slibovali dluh a pak ho přerušovali jako nezdanitelnou soulož, protože probuzený jim stál v cestě, jak věšeli ho stále výš.

Třetím srdcem

Vepíšeš větrem zeměsvitu jméno pro Tashiho.
V paměti dveří rozhřešíš ztajený opuštěný hrot,
na němž se pokládají veškerá svírání dne a rozsvěcují smíme.
Děkuju, neboť odvážíš trochu na patách, nazpaměť, o mnoho let,
nikoliv nazmar, ale v hojivý sten po bílých ramenou
až k ohybům zeleného a žlutého hrnku na poličce.
V obzoru nízko pod dekou, právě tam, kde biju se ze sna
o konečky prstů Ježíšových, tají nám třetím srdcem led. 

Periferie těla

Cesta většiny se začíná na periferiích. Ti z nás, kteří tam žili příliš dlouho, mají za to, že okraj je středem. Je to pustina daleko za městy, kde je hlásáno evangelium, i noční zahrada, kde se námi modlí Ježíš, je to tělo, které se za nás vydává. Nikoliv na výšinách, ale tady dole, v přízemích osahané skutečnosti.
Skláním se před něčím, co jsem pronásledoval. Před blízkostí, prostou krásou dotyku, a tak i před svou existencí. Bůh si nežádá uctívání. Je to sama skutečnost hmoty a dechu, která jej potřebuje. Je čím dál zřetelnější, že opustit periferii vyžaduje přijmout události vlastního těla. Odtud se začíná cesta s Ježíšem. Z horkých okrajů kůže, chvalozpěvem pórů a záhybů, jizvami i modrými linkami vystupujících žil, místy bolestných nádechů a těžkých vydechování blízko klína. V tomto zcela konkrétním univerzu, kde neseme skutečné rány a odmítání, slyšíme "vezmi kříž a pojď."
Sama skutečnost následování z nás snímá tíhu největší. Totiž pádnost osamělosti. Odtud viděno, nejsou rány cílem, ani čímsi nepřijatelným. Z ran povstávají nové brány, ze zakletého kruhu se rozráží za úsvitu nová cesta. Z této perspektivy je tělo samotnou duší a Bůh nesmírně pokornou skutečností. Z takového místa je lidskost průsvitem obřadů, v nichž je i rohlík s máslem pozváním k eucharistii.
Vím dobře, že se tu dotýkám bolestných uzdravení a věcí prvního řádu, která sotva zahlédnu, natož abych je vláčel neurvalostí svých vět. Nejsem oddělen od oslepeného zoufání a hojně se ztrácím v pochybách černých krajek a zelených mlh. A přece prosím, abych se příliš rychle nezbavoval otázek a křížů všech svých sevření. Prosím a učím se děkovat v bolestech, neboť zároveň dostávám zemi za dědictví v tajemném přijetí reálné lásky. A je to nádherné, neboť je to vzkříšením. Lidskou minulost totiž lze uzdravit a změnit. Vděčným přijetím zcela jistě. Odvahou vydat se a jít nově s druhým. Chvějící se rozmluvou srdce o milosti, které se mu dostalo vtělením.
Existuje místo, kde nejen smíme být, ale v rozmanitosti našich darů se máme i připojit k Tvůrci. Je to prostor, kde nejsou věci, jak se dlouho zdály. Nevlastníme zde žádnou moc, ale do veškeré moci vcházíme. Dějí se tu věci, které nejsou možné, a my je pro tento úsudek dávno opustili. Jsme bosí jako Mojžíš blízko hořícího keře či jako Maria blízko anděla. Snad jsme i dost nazí k tomu, abychom cítili oheň své důstojnosti a svobodu vprostřed nás. Tady se jen těžko rozeznává zranění od požehnání a sen od probuzení. Pevně, i když na kolenou, děkuji za to, že jsme pozváni k témuž procitání s Jákobem i se všemi muži a ženami vyznávám: "Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!" (Gn 28:16) Vše, co se nyní odehrává, je obnovou. Země, do níž vstupujeme, je zmrtvýchvstalá skutečnost. Naše tělo voní důstojností Božích dcer či synů, a spatřuje světlem světa sebe ve všech bytostech. Nejsme na cestě osamělého davu, unaveného roky protahovanou vlažností a nechutenstvím. Je to pěšina společenství a přátelství, která jsou po kouscích očišťována od nepravd, promnuty ve smířeních i pochybách, nebo opouštěny v důvěrné modlitbě. Tak vše může být, a je to požehnané.