Aby slzy byly svaté

Je utrpení, nelze jej změnit, zlomit a utéct od něho. Je utrpení, které nás doprovodí až k poslední bráně. Je utrpení, ale my jím nejsme! Nejsme jím, když se chytáme desky stolu nebo dlaně druhého člověka, když se snažíme vstát. Je utrpení, ale není jen ono. Je i naděje, víra a láska.

Znám nekonečné noci, kdy se světlo rozbřezku zdálo být navždy ztracené. Znám chvíle, kdy jsem nemohl vstát kvůli křečím v lýtkách, jak dlouho jsem klečel nad mísou a zvracel, aniž by bylo co. Ale znám i ranní mlhy a zpěv ptáků za březnového jitra. Tehdy i tam jsem nebyl sám, ačkoliv to tak vypadalo. A o té naději nemůžu mlčet. Rozhodně ne teď, když vidím své přátele. 

Se svatým Tailhardem vstoupit v tajemství: "klanět se znamená ztratit se v Bezedném, ponořit se do Nevyčerpatelného, najít klid v Neporušitelnosti, být okouzleni Nesmírným, dát to nejhlubší ze sebe tomu, jehož hloubka je nekonečná." 

 Lidé, na které večer co večer před usnutím myslím, a svírám s jejich jménem zrnko růžence, ti ví a znají mnohem víc z bolesti. Ti, které obestřelo vyčerpání a jejichž duše se snaží zalapat po dechu, a zatraceně to nejde. Právě jim chci poslat trochu naděje, protože mě nenapadá jak jinak. Rozvod, oznámené diagnózy, ataky úzkostí, beznaděj, zoufalost, utrpení světa. Tito pro svět "bezejmení", nesoucí šlehy bičem, na něž církev kolikrát nakládá neúnosné - nebo před nimi dokonce zavřela kostelní dveře. I to je předmětem bezesnosti a rozjímání. 

Přece vím, a sám to zažil, že zlo nemá poslední slovo, že láska je víc a nekonečná a prostupující, že radost stejně přichází, a vrací se, a oživuje zatracené v jejich smutku. V onu naději věřím, ne jako blahosklonné chlácholení když se nedostává slov, ale v naději jež je opravdová a pozdvihuje a vrací nám důstojnost člověka, Božího přítele.

Nedávno jsem našel modlitbu mučedníka, lutherského kněze Dietricha Bonhoeffera. Jeho modlitba, to nejsou kecy, ale pravda vykoupená vlastní krví. Jsou to slova jimž můžeme uvěřit, třeba ve chvílích, kdy se ztrátcíme a nevíme jak dál.

Pane, k tobě volám s rozbřeskem dne.

Pomoz mi modlit se a soustředit myšlenky,

neumím to sám.

U mne je tma, ale u tebe je světlo;jsem osamocen, 

ale ty mě neopouštíš,

jsem malomyslný, u tebe je však pomoc,

jsem neklidný, u tebe však je mír,

jsem zahořklý, ale tys trpělivý;

nerozumím tvým cestám, 

ale ty znáš cestu mou.

Prokázal jsi mi mnoho dobrého a dovol,

abych nyní převzal z tvé ruky i to těžké.

Věřím, že mi nenaložíš víc, než unesu.

Všechno slouží tvým dětem k dobrému.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi byl chudý a ubohý,

vězněný a opuštěný, jako já.

Ty znáš všechnu lidskou bídu,

ty u mne zůstáváš, když žádný člověk už nezůstal;

ty na mne nezapomínáš a hledáš mne,chceš, 

abych tě poznával a vrátil se k tobě...

Dietrich Bonhoeffer umučen v roce 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg

Co napsat na konec... Snad jen tolik. Tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž, řečeno s Holanem. Tak každý a každá je částečkou jednoho Stvoření. Neumíme, a asi nikdy umět nebudem, vyléčit všechna utrpení a osušit všechny slzy, to umí jen Kristus. Co ale můžem, sobě navzájem - je naslouchat, nesoudit a naslouchat, pohladit a naslouchat, objemout a modlitbou posvětit slzy, aby byly svaté a neměly poslední slovo.

Pokoj a dobro

---

EGO EJMI / Mirovice 2017 /

Koho hledáte?

Ano, já to jsem!

Marcela, minulej tejden umřela a nikoho to nezajímá.

Ano, já to jsem!

Tereza, stále jí slyším jak se směje.

Ano, já to jsem!

Martina, včera jí opustil.

Ano, já to jsem!Ivan a právě jsem spad z vozíku a brečím.

Ano, já to jsem!

Zrzka od vedle, se kterou se už tři roky nebaví máma.

Ano, já to jsem!

Tak koho hledáte?

Odpověděl Ježíš....

Jan 18,4