Advent

29.11.2020

Čekáte, že na konci ADVENTU se narodí Ježíšek? Vždyť Ježíš se už dávno narodil. Čekáte, že po smrti bude věčný život? Existuje-li věčný život, tak tento, který máme je jaksi mimo něj? Očekáváte druhý příchod Kristův? Že přijde Kristus a ujme se všeho za nás, zjedná pořádek, pochytá lupiče v oblecích a konečně bude konec? 

Takovým myšlenkám se říká dualismus. Je to mysl plná rozdělení, podmiňování a samoty. Bůh daleko, Kristus potom a víra pro jistotu. Nikam to nevede, ale my se takové nemocné víry stále držíme. Raději připusťme, že v každém z nás je světlo Kristovo, že každý člověk je synem a dcerou člověka a tudíž i synem a dcerou Božím. Připusťme to navzdory všem zraněním a nevědomosti, z níž pochází naše omyly. Je v tom světlo, naděje a uzdravení. Vědomí, že všichni jedno jsme, že všichni jsme ratolesti a neuschneme jedině ve Spojení s kmenem a kořeny, je nejen tajemstvím adventu, ale lidskosti jako takové. Vede daleko za hranice kostela, konkrétní církve, národa nebo nějakého učení.

Advent, Vánoce, Velikonoce, to vše tu není proto, abychom stále znovu zažívali zklamání z toho, že se nic nestalo. Ve skutečnosti je to cesta z povrchu na hlubinu. Méně soudit, více se dívat. Ježíš tomu dnes v evangeliu říká "bdění". Bdění není nespavost, ani úzkostlivé vyhlížení konce. Je to milující srdce, které vnímá nové začátky, o zimních nocích důvěřuje v jaro, naslouchá a chce svou jedinečností k celistvosti přispět, místo neustálého vymezování.

Tady na Západě žijeme v blahobytu. Máme krásné domy, auta, dost jídla. Všechno je tady "moje" a "tvoje". I smutek a strach. A tak se i utrpení, Bůh nebo láska, staly veskrze privátní záležitostí. A to je pravé peklo, protože neznáme velká vyprávění s nimiž bychom mohli spojit naše vyprávění, máme jen informace. Nedovedeme si představit, že Betlémský příběh je i náš příběh. Že i k nám mluví andělé, a jdeme jako Maria. Zkrátka jdeme svůj kus stejné lidské cesty. Ale jak říkal Drtikol, my si na té cestě klidně postavíme barák, než abychom šli dál. Milujeme kontrolu, ale nad něčím tak velkým žádnou kontrolu mít nemůžeme. Můžeme mít účastenství, nedržet si distanc od života. A to je bdělost, je to setkání za myšlenkami o dobrých a zlých skutcích, jak by to řekl básník Rúmí. Bdělost přijímá, žehná a integruje. Nemusí nic vytěsňovat, nemusí se obsedantně zabývat stále sebou. Je svobodná jako ten, kdo se odváží do ní vstoupit.