Andělé v nočních stínech

Věřím, že každá krize, nemoc i bolest, je místem, kterým se k nám dere něco zázračného a nedá se to zadržet. Nemůžu jinak, nevím to, ale nyní to cítím.

...

Po večerní modlitbě ležím v posteli. Nemůžu usnout. Myšlenky plné strachu se perou s jedinou touhou po lásce. Některé nemoci nemůže porazit žádná jiná síla. Mí přátelé na tom nejsou dobře. Už se mi to stalo několikrát. Neschopnost se s tím vyrovnat, a útěk do podivného světa melancholie, vnitřní hněv, zlost, pochybnost, strach a na prsou úzkost, zvracení. Odcházím zpátky do kaple. Je noc.

...

Studená chodba plná stínů a květin mě vede kolem fotografie Dagmar Šimkové, ženy, kterou komunisti nezlomili. Najednou si vzpomenu. Dopoledne jsem se ostatních ptal, jestli Krista milují? Stejně jak se kdysi ptal ve zpovědnici pater Ivan. "Miluješ ho, nebo ho jenom potřebuješ? Miluj! A jestli nemůžeš, tak pros za lásku, o víc se nestarej. Tak už vypadni, mám ještě něco."

...

Klekátko mě spoutalo mrazivou tíhou. Dovolil jsem to. Jako by tělo kdosi přikoval pochybnostmi a vlastním sobectvím. Nemůžu vstát. I kdyby, tak v nemocnicích, v bytech, daleko i blízko, jsou ti, které mám moc rád. Někdy se nemůžeme sami zvednout, ale pozdvihnout oči k nebi můžeme. "Ivane, zatraceně, chci milovat a být milovaný," vyhrknu najednou. Tahle slova mě překvapí. "A taky chci, aby každý koho miluju, byl v pořádku."

Zavírám Bibli a pokládám ji do kostelní lavice. Přemýšlím, co ta slova znamenají: "ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá." Ticho. Jsou chvíle, kdy slova, která roky znáte, máte je stále na jazyku, promluví jinak. Jako této noci. 

Najednou se mi vybaví, co napsal Martin Luther: "Boží láska nemiluje to, co je hodné lásky. Ona sama tvoří věci hodné milování."

"Tak takhle tedy miluješ Bože?" Ptám se v duchu. "Takhle mám milovat i já?" Láska sama tvoří věci hodné milování. Snad dokonce ty nejhorší a nejslabší, mrtvé a zatracené. V sobě i okolo?

...

Cvak. Noční kaplí prostoupilo světlo z chodby. Někdo se posadil vzadu. Slyším ženský hlas, jak šeptá modlitbu. Neodvažuju se ohlédnout. V tu chvíli vlastně netuším, že se děje zázrak. Spíš jsem naštvanej, že někdo ruší. Zavírám znova oči a pokouším se najít ztracený klid. Teď tedy pokračujeme v téhle kapli dva, v podivném rozhovoru duší, těl a Boha. Po chvíli zaslechnu jedinou větu té ženy, docela zřetelně: "tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly." Vidím své přátele i jejich anděly. Přichází hluboký klid.

...

Ani teď netuším, zda slova o andělovi byla dárkem od některé zdejší sestry, nebo byla jen součástí kompletáře, a nebo to byl všechno jenom sen. Snad jen při loučení před domem ve Štěkni, kdy se v očích jedné staré řeholnice cosi zalesklo, jsem o tom chvíli nepochyboval.

...

Vracím se domů z adventních obnov. I tentokrát se mnohé změnilo. Nyní ale poprvé jinak. Nevracím se ani tak naplněný pevnou vírou, ale zaskočený malou láskou. Takovou která se k nám všem dere skrz tmy duší, těl i nocí našeho světa, aby mohla konat zázraky a uzdravovat.

--

dopsáno 12.12.18