Až zestárneš

Ježíš říká Petrovi: "Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." (Jan 21,18) a pak ještě dodává "Následuj mne!" (Jan 21,19). 

Poledne života mne zastihlo nepřipraveného. 

Jakoby se člověk najednou ocitl uprostřed pouště. Polední slunce neukazovalo žádný stín zvenčí, ani tam, ani tam. O to hlubší, temnější a strašnější se zdál ten stín, který se rozprostřel uvnitř. Obraz toho, čemu se říká střední věk a jeho krize. 

Do této chvíle jsem to všechno pevně ovládal, věděl jak dál, znal svět, sebe i druhé. Dělal jsem to, co jsem dělat mohl a chtěl, a také se mi to díky darům, kterého od Boha mám, dařilo. 

V poledním polospánku jsem přemítal o všem dosavadním. Chvílemi to vypadlo skutečně jako konec. Nic nebylo dobře, nic nemělo smysl, démoni křičeli ať to vzdám, že nejsem hoden, že není cesta. Má vyčerpaná duše už málem padla. Ale stalo se příliš mnoho věcí, než abych k nim byl nadále slepý, a nedokázal v nich rozpoznat naději a lásku. Konečně o tom také bude knížka "S Marií na poušti". 

Dnes ale chci říct jen něco, co se mi zdá skutečně podstatné:

Nemám právo jít dál. 

Jsem hříšník. 

Jsem špatný a sobecký člověk. 

Jsem plný chyb, omylů a slabosti. 

Dostal jsem ale dar jít dál, 

být dál hříšník, 

vidět své sobectví i chyby, 

a obejmout je. 

To proto, že dnes už nejdu sám,

ale vede mne ten,

kterého následuji,

jdu tam kam nechci jít,

ale přesto důvěřuji,

že dojdu.

Půlnoc je ještě daleko :) 

Možná jsem začal stárnout, ale už se toho nebojím, a děkuji za tuto další cestu.