Básník Ježíš

08.10.2020

Čím jsem starší, tím víc miluju básně. Trochu jsem poznal jakou mají cenu. Žasnu však ještě víc nad tím, kolik toho museli zaplatit ženy i muži, kteří jsou skutečnými básníky. 

Už malinko rozumím Jiřímu Ortenovi: 

"Když je na světě druh lidí, kterému se říká básníci, a Vy přece víte, co to znamená, pak chci být básníkem celým srdcem a ještě víc, a chci za to zemřít..." 

Jsem si téměř jistý, že Ježíš byl básník. Jeho slova jsou vždy i jeho tělem. Nic není odděleno. Všechno je spojené. Podobenství, uzdravení, dotyk, cesta i přijetí kříže a dokonce i smrt - jeho vlastní. Hořčičné zrníčko, vinná réva, psaní do písku, něžný pohled, který tušíte v každém vyprávění evangelia. A zcela jistě je to eucharistie:

"Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává."

Jediným jazykem, kterým lze k eucharistii přistoupit, je ten váš. Nemůžete si to jenom "přečíst". Je třeba ochutnat. Žádný svátek Ježíše Básníka však v liturgickém kalendáři není. Jaká škoda. Když se ale začtete do poezie a také ji ochutnáte, stačí když si ráno dáte chleba s medem a dovolíte duši, aby se tohoto obřadu účastnila, pak ve vás poroste i jiný způsob, jakým se dotýkat světa i Bible. Václav Renč to vyjádřil třeba tak:

Dokud si ústa neosvěžíš
hojivou rosou jména Ježíš,
nedotýkej se slov.

Poezie v sobě ukrývá mnoho pokladů, ale tím největším je touha po setkání. Každá opravdová slova jsou totiž vykoupená tělem, nocí v sevření i prostou lidskou bolestí. Najdu ji pokaždé, když si čtu své oblíbené básníky jako je William Blake, Czeslaw Milosz či Jakub Deml a mnoho dalších. Najdu ji pokaždé, protože někde uvnitř se potřebuju ujistit, že toužím podobně a vlastně stejně. V nádherném překladu Magdaleny Šipky zní modlitba za dar řeči, kterou vyslovila Dorothee Sölle:

Daruj mi dar plačícího boha
daruj mi dar řeči
očisti mne od zatloukání
daruj mi slova, které druzí zachytí
připomeň mi slzy malé studentky z Gottingen
jak mohu psát když jsem zapomněla jak se pláče
zvlhči mne
už mne neskrývej 

Jazyk liturgie, modlitby i celé Bible je prostoupen poezií. Musíte druhé obejmout, abyste je milovali. Musíte druhým dovolit, aby vás objali. Protože v setkání neexistuje odstup. 

Jitřní

Dokud si ústa neosvěžíš
hojivou rosou jména Ježíš,
nedotýkej se slov.
Jsou jedovatá steskem země.
Z vězňova spánku prýští temně
a leptá jejich kov,
že dřív než stanou na jazyku,
rozpadají se v suchém vzlyku
jak úsměv hořkých vdov.

Dokud jsi oči z nočních stínů
nepozved k čelu Mariinu,
i vzpomínek se chraň.
Ty tváře, které se v nich chvějí,
se odbarvují beznadějí
tak jako tvoje skráň,
jak siluety z hloubi sluje.
A pro sen, který pochybuje,
sám v sobě nemáš zbraň.

Až jitřní oheň zasvěcení
jed vidin v dobré víno mění.
A z okna vězňova,
zaostřen neprostupnou mříží,
na dosah modlitby se blíží
ostrůvek domova.

A z hoře tvého mízu saje,
mír studánkový v srdci zraje
a vtéká do slova.

- Václav Renč

Pokušení

Pod hvězdným nebem jsem se procházel
na pokraji hory s výhledem na neónová města
se svým souputníkem, duchem pustiny.
Pobíhal kolem a poučoval,
že nejsem nezbytný, že když ne já, tak jiný
by tady chodil a hleděl pochopit své století.
Kdybych už dávno umřel, nic by se nezměnilo,
tytéž hvězdy, města, krajiny
svítily by, byť do jiných očí.
Jako dosud trval by tento svět a díla jeho.
Odstup ode mne ve jménu Ježíše Krista,
dost ses mě natrápil, řekl jsem.
Není na mně, abych soudil poslání lidí.
A svoje zásluhy stejně nebudu znát.

Vyznání

Pane Bože, měl jsem rád jahodový džem
i temnou sladkost ženského těla,
jakož i vychlazenou vodku, sledě v oleji
a vůni karafiátů a skořice.
Jakýpak jsem já prorok? Proč by duch
měl na člověka jak já sestupovat? Tolik jiných,
důvěryhodných, bylo právem vyvoleno.
A kdo by věřil mně? Vždyť viděli,
jak se vrhám na jídlo, jak prázdním sklenice
a mlsně pohlížím na šíji číšnice.
Defektní a vědoucí o tom. Po velikosti
toužící, umějící rozeznat ji všude,
a přesto s ne docela jasným viděním.
Věděl jsem, co zbývá těm menším jako já:
ples krátkých nadějí, shromáždění těch pyšných,
turnaj hrbáčů, literatura.

- Czesław Miłosz