Bezpečí

Eugène Delacroix. Christ calming the storm, 1853
Eugène Delacroix. Christ calming the storm, 1853

Bezpečí je další lidskou potřebou, kterou definoval Alberto Pesso. Než jsme se narodili, byli jsme chráněni dělohou naší matky. Hned po narození jsou děti brány do náruče, maminky, tatínkové, i další lidé nás tisknou k hrudi. Cítíme ochranu, a tak se učíme důvěřovat světu, ačkoliv jsme zranitelní. Cítíme-li se naopak v ohrožení, jsme neustále ve střehu, musíme vše kolem sebe neustále kontrolovat, vystrestovaně se neustále rozhlížíme kolem sebe, a každou nepochopenou poznámku, nevřelý pohled ihned vztahujeme k sobě, jako projev nepřátelství a ohrožení. Politici (toto slovo užívám jako antonymum ke slovu státníci) zneuživají pocitu ohrožení k získání svých prefencí. Manipulují s lidmi tím, že jim neustále podsouvají různá nebezpečí, která nám hrozí.

Pokud se naučíme v dětství vnímat pocit bezpečí, dokážeme to i později v dospělosti. Někdy to není samozřejmě tak snadné, ale dokážeme to, protože s bezpečím jsme se setkali. Součast ale ukazuje spíše na fakt, že většina lidí žije v neustálém ohrožení. Strach o stálý příjem, který nás ochrání před dluhy a exekutory, strach z ropadu vztahů, strach, že nezvládneme být perfektní. Tyto i jiné faktory v nás vytvářejí pocit neustálého ohrožení. Z toho také těží obchodníci s bezpečím. V době socialismu jsme tu měli tajnou i veřejnou bezpečnost, jako policejní složky, které zasahovaly do lidských životů naprosto zdrcujícím způsobem. STB i VB vytvářely společně svět jako kriminál, kde všechno "jiné" musí být tvrdě potrestnáno a zničeno. I dnešní svět ale obchoduje s komoditou "bezpečí". Všudypřítomné kamery, zabezpečovací systémy v počítačích, neprostupné domy, hlesla a přístupové kódy. I to ukazuje na strach společnosti. Společnost má stejnou schopnost somatizovat, jako je tomu u jedince. I společnost somatizuje neustálý pocit ohrožení.

Kostel ve středověku měl zvláštní právní status, kde mohl uprchlík před světskou spravedlností požádat o azyl tím, že se svěřil do ochrany Boží. Toto právo bylo známé už ve starověku, je součástí knih Starého zákona, ale najdeme ho i v jiných náboženstvích. Chránil uprchlíka, který spáchal zločin (mimo úmyslné vraždy). V době osvícenectví byl status tohto azylu zrušen a nahrazen právním řádem, který známe i dnes.

Vraťme se ale k lidské potřebě cítit se bezpečně. Evangelia vypráví příběh o bouři, která zasáhla loď s Ježíšovými učedníky uprostřed jezera. Tato událost se vypráví hned poté, co Ježíš vyzval své učedníky, aby jej následovali. Ukazuje, že následování neznamená to, že budeme uchráněni bouří v našem životě, následovat Ježíše, neznamená mít lepší a pohodlnější život. Je to spíše jiný způsob vnímání. Když loď už málem potápí vysoké vlny, Ježíš spí. K srmti vyděšení učedníci jej budí a on jim odpovídá "Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?" (Mt 8, 26). Víra se v tomto příběhu ukazuje jako klíč. Bez víry můžeme počítat jen fakta a logicky vyvodit jediný závěr: "Nikdy tu žádné bezpečí nebude, stejně zahyneme." Jedině víra nám dovoluje otevřít srdce i v těžkých zkouškách. Víra sama o sobě se v tomto příběhu ukazuje jako zdroj bezpečí. V tomto kontextu je krásná myšlenka, kterou pronesl právě autor terapie PBSP "Jsme stvořeni k tomu abychom byli šťastni v nedokonalém světě."

---

Místo (9.11.)

Sycení (10.11.)

Podpora (11.11.)

Bezpečí (12.11.)

Hranice (13.11.)

---

Více o metodě PBSP můžete najít například zde.