Blahoslavená rebarbora

Kdybych měl najít nějaké synonymum, které by vyjadřovalo mé dětství, byla by to zahrada. Uprostřed té zahrady stála stará vysoká jabloň. Hry, hledání, skrývání se, šplhání vzhůru, i pády dolů, smích i čekání na tátu, kamarády, loučení, pojídání spadaných letních jablek, i sladkost švestek, chuť rebarbory. Ano, i já v téhle vzpomínce rozeznávám ztracený ráj, místo kam se nelze již nikdy vrátit. Přesto je právě můj klukovský věk dnes tím klíčem, který mi otevírá dveře, abych se učil znovu porozumět a mít radost. Díky nemoci mám ten klíč znovu v rukou. Nezaslouženě jako prve, s pocitem chvění jako tenkrát i s tou neovladatelnou zvědavostí, která dodávala tenkrát mým očím lesk a štěstí. 

Mou poustevnou je teď postel, čekárna u doktora, občasné procházky kolem řeky, pracovna. Stejně jako tenkrát se chci o to, co vidím podělit s druhými lidmi. Teď ale jinak. Vím, že to co vidíte vy, nevidím já (vždyť stojíme každý na jiném místě). Věřím, že pravda se ná najít spojením toho, co vidíme, a snad ještě víc sdílením radosti, vytvářením nepřekročitelných zdí. Z místa, na kterém právě teď jsem už nedokážu soudit druhé. Vím, že Bůh dává padat déšť i svítit slunce na dobré i zlé, a vím také, že dobré i zlé je ve mě samotném. Už nemám sílu to rozlišovat, vždyť tolikrát jsem se už zmýlil. 

Klíč, o kterém mluvím, teď vypadá spíš jako touha po lásce, nebo milosrdenství. Učím se každý den, že mé jméno je "Oni". Já i my se rozpadlo v prach. Zůstali jen oni, ti, které mám rád, dokážu je milovat, obvivovat, číst i následovat, sdílet s nimi. Ale ještě silněji tu zůstili oni, ti, se kterými těžko vycházím, nedokážu je milovat, ani obdivovat. Oni, jsou mým stínem, místem, kam zatím dopadá příliš málo světla, na to, abych dokázal doopravdy říci, kdo jsou. Čím větší byl stín uvnitř mé duše, čím větší byla tma a já se třásl strachy, tím víc rostla touha po světle. Já tím světlem nebyl. My (má církev, rodina, země) jsme tím světlem nebyli. A nebyli jím samozřejmě ani Oni. Dokonce jím v té době nebyl ani Bůh. Teprve v setkání, v úžasném svobodném a plném setkání, které vyžaduje tolik chudoby (zřeknutí se zbytečnosti) a v němž člověk poznává tolik bídy (lpění na čemkoliv), se začne odrážet jemný paprsek světla. 

Jakkoliv vůbec netuším, zda se tomu co píšu, dá porozumět, budu se každý den pokoušet tvořit z toho kousíčku světla.  Právě teď mám chuť na rebarborový koláč, i chuť psát, číst a fotit. Chce se mi tancovat, a taky když mi to síly dovolí, tak to dělám. Chci s lidmi být, ale chci být také v tichu a sám, toužím milovat i odpouštět, a taky se mnohem víc směju a pláču. Nevím kolik času mi ještě zbývá, nevím nic z toho, co bude, jenom se každé ráno těším, až ujdu další kousek cesty.

Pokoj a dobro.


Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5,3)