Blahoslavený pláč

Pro muže není nic těžšího, než se vyrovnávat s ženským pláčem. Naše ženská část duše o pláči něco ví (viděla plakat matku i jiné ženy) . Muž ale obyčejně není v kontaktu s tím, čemu říkáme říše citů. Zkrátka to považujeme to za slabost, kterou je třeba omezovat nebo dokonce jí v sobě zničit.

Pláč slabostí bezpochyby je. V duálním vidění je slabost opakem síly, a tak se stává síla dobrou hodnotou a slabost hodnotou špatnou. Jungiánsky řečeno se v mužském světě odebírá slabost, pláč, i vše ženské do světa stínů. Ježíš učil neduálně, v paradoxech, a pochopit blahosavenství o kterých mluví, závisí na schopnosti propojovat v sobě dobré i zlé, obvazovat zraněného, objímat nepřítele (protože nic už není jen někde jinde, ale je to i uvnitř).

Plakat znamená odevzdat se, a tohle jde opravdu lépe ženám než mužům. Nám mužům by prospělo, kdybychom dokázali plakat s nimi (plakat s plačícími), než hledali příčinu a rychlé řešení. "Plakat s plačícími" totiž zahrnuje opravdový soucit. Náš svět nepotřebuje víc síly a názorů, vysvětlení a kontroly, ale vyrovnanost a přijetí i toho, co nyní považujeme za oddělenost (slabost, pláč, soucit, empatii). Jedno nemá vylučovat druhé, ani jedno není lepší než druhé, protože nic není rozděleno.

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. (Mt 5,4)