Blízkost v moderním světě

Jsme si dnes blízcí nebo vzdálení? Začínám otázkou, která má veškeré správné odpovědi. Sociální sítě nás sbližují a zároveň z nás vysávají esenci vůně, tepla a krásy lidského těla, které je daleko víc, než jen snůžkou malého ega. Většina z nás pociťuje oddělenost, jakousi vykořeněnost, cosi bez chuti, vlažnost, která není horká ani studená, polostín bez koření, chtonická obejmutí, zoufale scházející vjemy přijetí.

Není snad více poraněného místa v člověku, jako je setkání a blízkost muže a ženy. V dějstvích světa se odehrály války a bitvy na polích, ale ty skutečné, pravdivé války se vedly odjakživa mezi těmi, kteří si měli stát po boku, v opoře a laskavosti. Není snad více poraněného místa, než blízko srdce, protože právě tam si neseme obvykle onen "dědičný" hřích, hřích nedůvěry v žvot. Máme společnou abecedu, ale jazyky jsou různé. Co říká muž připomíná přímku, co říká žena je zahrnuto v cyklu, ve spirále.

Americký spisovatel John Irving říká, že "když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho - jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i její šaty ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky - a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část." Smrt je nečekaná, i když s ní počítáte. Každý kdo to někdy zažil vám to potvrdí. Smrtí blízkého ztrácíme kus sama sebe. A díky vědomí, se tato "smrt" opakuje každý den je zapotřebí rozdělit svět živých a mrtvých (město a hřbitov). Jedině tak se lze osvobodit o závislého jednání, které nás bude jen a jen srážet.

Blízkost sama k sobě, blízkost nejbližší, kterou však můžeme ztvárnit skrze blízkost s přáteli, pochopit sebe v nitru společenství. Největšími nepřáteli jsme si obvykle sami sobě. Nenávidíme se, nechápeme se, nepřijímáme. A právě společenství nám dává náhled jiný. Náhled celistvosti, že nežijeme sami sobě a sami sobě neumíráme, jak by to vyjádřil apoštol Pavel. Jakýsi lékař kdysi napsal bratru Rogerovi dopis, ve kterém mu objasňuje své "vykoupení". Roger Schutz si jej zapsal ve své knize Pustiny v srdci vydávají květ: "Dlouho jsem trpěl tím, že nemohu překročit mé ohraničení. Ale pak přišla doba, kdy jsem poznal, že přijetí pocitu nedostatečnosti a ohraničenosti může přinést ovoce. Nemám se ohlížet po druhých, čeho oni jsou schopni, ale raději rozpoznávat a beze zbytku přijímat své hranice. To je zdroj osvobození. Pak se již nepotřebuji srovnávat s druhými nebo vzhlížet k jejich schopnostem. Pocit méněcennosti a dojem, že jsem vržen do ústraní velmi přispěly mému vnitřnímu růstu. Umožnily mi rozumět sám sobě…" 

Takové přijetí sebe sama umožňuje agapé, tedy lásku společenství, lásku, která dává růst i druhým lidem a věřím, že poté i velkým společenstvím. Apoštol Pavel to kdysi formuloval následovně: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá (Římanům 14:7). Nejbližší blízkost bývá ta nejtěžší, pokud tedy netrpíme nějakou formou psychózy, kde například v důsledku traumatu trpíme disociací či destrukcí.

Blízkost není samozřejmostí. Je to cesta, která vyžaduje odvahu, vědomí a otevřenost. Ať už jde o vztah muže a ženy, pouto s těmi, kteří nás opustili, nebo o hluboké přijetí sebe sama – vždy se jedná o pohyb směrem k celistvosti. V době, kdy jsme zahlceni informacemi, ale hladoví po doteku, je blízkost aktem odporu vůči odcizení. Jak napsal Dostojevskij: "Člověk je tajemství. Musí být rozluštěn, a když ho budeš luštit celý život, neříkej, že jsi ztratil čas." Blízkost je právě tímto luštěním – tichým, trpělivým, ale nesmírně důležitým.