Bolest náš všech

18.11.2020

Ve chvílích, kdy by člověk potřeboval obejmout, dostává se mu nejen odsouzení, opovržení a poplivání, ale především se mu nedostává alespoň ticha a naslouchání. Je to ale velmi dobré. Ačkoliv to zní divně. Nemůžete totiž stále chtít zvenčí něco, co popíráte a vězníte uvnitř. 

Je to jedna z velkých bolestí světa, které na nějaké úrovni není ušetřený nikdo. Ježíš to nazýval peklem. Sám si jím prošel až do konce. Jistě se občas poznáváme v ukřižovaném lotrovi po Ježíšově straně, a je to útěcha. Obrovská, protože nyní jediná (Lk 23:43). Už nemusíme bojovat o svou image, víra přestává být "píár" nebo "lifestyle" dávaný na odiv, a vše je najednou skutečné a dokonce spojené. Pravda nás činí svobodnými, i když jsme dál zranění. Věřím, že právě tady je ona úzká brána, kterou lze projít směrem k obejmutí. Je to úzká brána našeho i vašeho - jediného zranění, které poznáváme jako svaté. Cesta tady spíš začíná, než končí... 

"Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne."

Jan 14:1