Boží mlčení

William-Adolphe Bouguereau
William-Adolphe Bouguereau

Kdo jsem, abych kohokoliv soudil, radil někomu nebo vyzýval ke změně? Nemám přece nic než svoje hříchy a Jeho milost. Cokoli vykonám je možná na první pohled dobré, ale uvnitř svázané neviditelnými i viditelnými pavučinami ega. Jediné, co mohu je otevřít s tebou prázdné ruce a poprosit jako žebrák, se vší tou touhou vyškemrat aspoň čtyřitcet korun na krabicový víno. Kdybychom milovali Boha alespoň tak jako lakomec své peníze. Kdybych jen prostě miloval a přestal s tou ubohou hrou na to být milovaný.

Tvůj Bůh teď mlčí. On umí mlčet a ticho je jeho hlasem. Volá tě k tichu. Nechce abychom přestali s modlitbou, ale aby utichlo to věčný plánování, aby jednou jedinkrát tvou biblí nebyl diář a výkazy (vykazování toho, co jsi dokázala nebo ne, vykazování času, čehokoliv - kdo to posoudí?). Možná je i tohle všechno, co říkám a píšu, prostě hloupost. Už tolikrát jsem se zmýlil. Ale teď, když jeho lásku poznávám poblíž nemocnice, když jeho radost nemizí ani ze smrtelné postele, když nad ránem nemůžu spát a je mi špatně, On přece přichází. A tak doufám a doufat chci. Ne pro sebe, ale pro naději jako takovou.

Můžu ti slíbit jedno. Brzo zaslechneš, že jsi Jeho milovaná dcera (vlastně to píšu teď a teď to slyšíš a čteš). Jsme milovaní. Od začátku až do konce. Ale až se to stane, nebo až si to uvědomíš, budeš mít jiný problém. Nebudeš tomu chtít uvěřit. Tvůj osten falešného jáství, toho v diářích a výkazech, toho ve statusech a návštěvách svatých míst, toho jež stále soudí, počítá a obhajuje se, bude volat a řvát do Božího ticha: "ne to není pravda."

Pohleď teď ke kříži. Třeba k tomu, který ti visí v obývaku, nebo k tomu, který spatříš až zavřeš na chvíli oči. Pohleď a dívej se. Je tam ten, který na všechno opravdu podstatné odpověděl. Ne slovy, ne pouhými skutky, ale životem. Bojíš se ukřižování? Bojíš se smrti? Bojíš se, že všechno ztratíš a nebudeš nikým? Pak nevěříš, že jsi milovaná dcera (milovaný syn), kterým prostě Jsi.

Ale i přes všechny pochybnosti, všichni jdem k němu (vědomím! tělem, duší i duchem jsme stále v něm a s ním). Blížíme se k bráně Nebe a pozorujeme jak zloději a prostitutky běží před námi. Jim už nebylo totiž, co vzít. Nám ještě ano. Jim vzali lidskou důstojnost, vzali jim hrdost a čest, vzali jim úctu. Ale nemohli jim vzít Krista. Toho, který se ujímá maličkých.

Promiň, že píšu teď a tak. Nemůžu jiným způsobem. Jsem ale s tebou. Nad ránem, když rozsvěcím první svíčku za další den, večer než usnu, a občas i přes den, když si vzpomenu. Jsem špatný člověk, většině věcí, kterým věřím kulhám vstříc. Tak mi prosím nevěř, ale věř tomu, který volá nás oba a všechny.