Boží muka

Boží muka u Mirovic
Boží muka u Mirovic

Již ve 14. století byla na českých polích, u cest a lesů, stavěna Boží muka. Měla představovat sloup, u kterého byl Ježíš zbičován před tím, než byl odsouzen k smrti. V kultuře, která popírá utrpení, jsou jen vzdálenou připomínkou historie a v lepším případě bývají považovány za kulturní dědictví. Jen tu a tam se u nich zastaví lidé, aby se pomodlili. 

Svou samotou a prázdnotou dnes symbolizují Boží muka lidskou lhostejnost. Se stejnou lhostejností a samotou stojí dnešní člověk v utrpení sám. Naše rány a bolesti skrýváme před druhými. Svatý František objímal malomocné, protože věřil, že těla těch nejubožejších jsou tělem Kristovým. Věřil, že rány, které si tito lidé nesou jsou rány na těle Ježíšově. Kdybychom měli znovu najít smysl Božích muk v naší krajině, pak bych si přál, abychom to chápali přesně takto. Abychom si uvědomili svou samotu i utrpení, které nese už jedině Bůh. 

Rány, které bychom dnes nazývali jako Boží muka se jmenují: lhostejnost, samota, nesmyslnost, deprese, úzkost, vyčerpání, dluhy, rakovina a tak bychom mohli pokračovat. 

Lidé, na jejichž těla dopadají rány společnosti jsou: bezdomovci, ženy samoživitelky, homosexuálové, uprchlíci, vězni. 

Až půjdeme kolem Božích muk, poklekněme, skloňme hlavu. Ať je naše srdce otevřené, aby se naplnilo soucitem; to vše v duchu slov apoštola Pavla: "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán."