Těla a Krve Páně

Slavnost Těla a Krve Páně v JIndřichově Hradci, foto Jan Vávra
Slavnost Těla a Krve Páně v JIndřichově Hradci, foto Jan Vávra

"PŘIJMI SVÉ VLASTNÍ TĚLO "

Všichni máme tělo. Je stejně tak hříšné ve svých touhách a přáních, ve svých potřebách jídla, pití, ale i do dotyku, sexuality a smyslů, jako je ve stejných věcech svaté.

Dnes o svátku Božího těla nehledejme žádné složitosti, žádné teologické fígle, které by nám pomohly se vyhnout tělu, které zde teď sedí, stojí nebo klečí. Prosím nehledejme také žádné výmluvy a překážky.

Vím, že mnoho z nás má se svým tělem potíž, a neumí přijmout ani je. Jak bychom chtěli přijímat Boží tělo, když neustále posuzujeme své uši, břicho, nohy, tvar nosu nebo třeba barvu očí? Jsou lidé, kteří svému tělu ubližují, a jsou zase lidé, kteří své tělo zbožňují a učinili z něj cíl sám o sobě. Ať už své tělo lidé nenávidí, nebo zbožňují, všichni se v tomto ohledu podobáme chlapci jménem Narkissos. Jako Narcis se díváme na hladinu a stále se pozorujeme. Téměř celá západní společnost je ve svém selfie programu podobná tomuto chlapci, který viděl jen sám sebe!.

Psychologové říkají, že Narkios symbolizuje člověka, který je zotročen svým nevědomím. Ale přijímání - SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ, ať už to liturgické, tak ono niterně osobní - musí být VĚDOMÉ. Nechceme přece uctívat stíny, přízraky, utopit se v chaosu tmy. Toužíme po tom, aby Boží světlo proniklo všechno, vše bylo osvobozeno, všemu byla navrácena posvátná radost dětství.

Přijímám-li své tělo, tak jak je teď, s jeho jizvami a vráskami, s jeho nedokonalostí, pak mohu mnohem pokorněji přijmout i svou duši, s její úzkostí, občasným zmatkem, se stíny falešného já, které jakoby mi namlouvalo, že se obejdu bez Boha a druhých lidí.

"POCHÁZÍME Z BOŽÍHO TĚLA"

Věřím, že v každém z nás se odehrává velký biblický příběh. Vzešli jsme z Božího těla, vstoupili do rajské zahrady, neuposlechli jsme - tak jak to děti dělají, odešli, utekli, skryli se, padli do otroctví a znovu byli vysvobozeni.

Všichni jsme prošli mořem, jak říká v dnešním čtení apoštol. Občas se mě někdo při zpovědi zeptá: "proč se všechno v mém životě opakuje, stále dokola stejné chyby, stále dokola stejné zklamání a zoufalství." Možná by to šlo opsat hebrejským výrazem, který se zachoval pro knihu Deuteronomium: Mišne ha-Tora (Opakování Zákona - Zákona daného lidem z lásky, ne pro strach).

Když zapomeneme kým jsme, je zapotřebí se zvednout se z místa a vyjít vstříc onomu velkému příběhu. Věřím, že součástí toho příběhu není jen Mojžíš, Petr či Maria, ale také Ty a já.

"UZDRAVUJÍCÍ PROPOJENÍ"

Život je v Propojování. Dokud bude mé Tělo (fyzické i duchovní) samo, dokud se nedaruje druhému či druhým, nespojí se se zemí, pak je vlastně mrvé. Potřebujeme nejen přijmout sami sebe, ale potřebujeme být také přijímáni. Tak vzniká Boží lid, tím, že přijímáme jeden druhého - a to je nemožné tam, kde vládne strach, nenávist a neustále posuzování.

Církev je také Božím tělem. A tak je dobré o církvi i uvažovat a modlit se za ni. Jistěže nyní vidíte ty jizvy, ba dokonce mnohdy modřiny, krvácející rány, bércové vředy, všechen ten zápach tam, kde se církev touží spojovat s politickou mocí a slušnými lidmi, prosím modlete se. Součástí jsou všichni a všude. Jen to je pravý katolický pohled. Nikdo není vyloučen! Pohleďte jak se tomu naše církev vzdálila, a to už nemluvím o církvi římské, která se dnes raději soudí a zakazuje lidem přístup k Tělu Kristovu. Kdyby naše církve nenesl Duch Kristův, už dávno bychom neexistovaly. Bohu díky za všechny svaté Františky, Jany a Terezie, za všechny neviditelné sestry a bratry u venkovských kaplí. Ti znovu uzdravují, co je nemocné. Uzdravují, protože spojují!

"DÉMONI KOLEM EUCHARISTIE"

Ježíš si vybral rodinnou židovskou tradici jako způsob, kterým bude znovu a znovu posvěcovat své společenství. V dnešním evangeliu nebylo nic o baldachýnkách, ale za to byla řeč o tom, že máme jíst všichni.

Sestry a bratři, od počátku se v církvi bojovalo s dvěma démony. Démon triumfalismu a elitářství, který popíral Krista v jeho přikázání: "Kdo chce být první, buď služebníkem všech." A tento démon činí z eucharistie nepřístupnou hru, která by ráda Krista uvěznila pouze v pozlaceném svatostánku. Druhý démon, který chce eucharistii zničit, je démon rozumářství, který chce veškerou Kristovu přítomnost VE SVÁTOSTI vysvětlovat jako pověru. Oba dva démony lze zahnat jen jediným způsobem, návratem k dětskému srdci.

Vskutku, nebudeme-li jako děti, jistě do Božího království nevstoupíme.

"ČTYŘICET LET"

Symbolika čtyřicítky je veliká. Když přišla potopa, za dnů Noeho, trvalo to 40 dní a 40 nocí. Čtyřicet let na poušti putovali pouští z otroctví, jak jsme si i dnes připomínali. Mojžíš byl na hoře Sinaj 40 dní a 40 nocí. Eliáš putoval na horu Chóreb bez jídla a pití taktéž po 40 dní a 40 nocí. Ježíš se postil na poušti 40 dní, až vyhladověl. Éli byl soudcem nad Izraelem 40 let, stejně tak dlouho byl jeruzalémským králem Šalamoun.

Nemyslím si, že jde o nějakou magii čísel, ale čas, který musí být dostatečné dlouhý, aby nás přivedl k pochopení. Ostatně krize středního věku přichází také kolem čtyřicítky. Jung mluvil, podobně jako pouštní otcové, o POLEDNI ŽIVOTA, kdy slunce, které vyšlo je nyní přímo nad naší hlavou a stín je promítán přímo dovnitř nás samých.

Naše církve, stejně jako každý z nás, se každých čtyřicet let obnovují. Ne vždy to spozorujeme právě na počátku změny, ale později si to uvědomíme. Vždy je před námi cesta z otroctví, a vždy je před námi cesta, kterou si musíme připomínat. Rozhodně to nebyla jen cesta plná hříchů a vin (i když i ty si musíme uvědomit a vidět je, abychom je pochopili, přijali a odpustili).

Nehleďme na naši cestu dalekohledem neúspěchů a krachů, vždyť všechny biblické příběhy takhle začínají (nekončí!!!). Nesuďme a podívejme se s láskou. Uvidíme dětství, hru a radost, místo kam se vracíme. Uvidíme dospívání, vzpouru a dobrodružství, uvidíme také dospělost a zcela jistě také alespoň jednoho přítele, kterého jsme na této cestě našli. Uvidíme nejen pochybnosti, ale také Boží ujištění, že je stále s námi. Proto si máme připomínat onu cestu, kterou nás Hospodin, náš Bůh, vodil po čtyřicet let.

V polovině života si nás zavolal Ježíš. Dnes naším úkolem už není získat svou identitu. Už ji totiž máme, víme, že jsme Svobodným Božím Tělem, které přijímá a je přijímáno. Pak můžeme stejně, jako sv. Augustin vykřiknout: "Blahořečme, děkujme, nejenom, že jsme se stali křesťany, ale Kristem." Ano to je tajemstvím eucharistie, už žádný Narcis, ale Kristus.

"JAKO TĚLO MARIINO"

"Opravdu trvá jen to, co prošlo srdcem, co bylo žito v hluboké bytosti a stalo se tělem a krví, co se včlenilo do mé hloubky, do mé existence, co se stalo mnou samým."

(Henri Boulad - Všechno je milost)

Boulad, stejně jako staří otcové chápou, že i nás si Bůh povolává jako Marii. Podobně jako skrze Marii a její tělo vstoupil Ježíš, i skrze mé tělo a mou krev nezůstávám pouhým POVRCHEM, ale jsem ponořován do hloubky.

Ne Bůh, ale my musíme znovu říci své "fiat mihi". Bůh své "Ano" už řekl. Jako Maria, tak i my jsme Tělem, které si Bůh vybral, aby vstoupil. Tak se stává Bůh Bohem Živých a my živým člověkem - člověkem v plnosti.

Ve starobylém koptském hymnu čteme tuto modlitbu k Panně Marii: "Zachraň nás svou mocnou přímluvou, dej nám povstat ze spánku tmy, abychom vzdávali chválu moci Boží, jež z tebe přijala lidské tělo."

Toto je znamení vykoupení, že Boží moc přijímá něco tak křehkého - jako je lidské tělo. Není nic tak svatého, krásného, dokonalého a živého jako je tělo. Kdo nepochopí paradox - přijetí protikladů, které existují zároveň vedle sebe - bude odkázán jen na jednu stránku, neboť tělo je také nečisté, hříšné, nemocné a smrtelné. Tělo umírá a znovu se rodí. Mé ego je konečné a zcela jistě brzy zemře. Má existence je však věčná, neboť k věčnosti a svatosti ji pozdvihuje Bůh.

"TĚLEM A KRVÍ VSTUPUJEME DO ŽIVOTA"

Když se narodíme, vstupujeme na svět v těle. Toto tělo je od krve. Někomu se může zdát špinavé, ale tato "špína" s námi byla celou dobu v těle matky, vyživovala nás, nadnášela, objímala.

Lidový název dnešní slavnosti je BOŽÍ TĚLO. Nenajdeme asi větší rozpor a zdánlivý protimluv, než je právě toto slovní spojení. Bůh přece nemá tělo, je nekonečný, věčný a je všude. Bůh je počátkem sám v sobě. Nikdy mu docela neporozumíme, ale můžeme být jeho součástí, a také jí jsme. Jak krásně napsal evangelista Jan: "Slovo se stalo tělem, a přebývalo mezi námi."

Dnes, o Slavnosti Těla a Krve Páně, se můžeme radovat, neboť jedině to je význam slova Adorace. Není to jen pouhé bezduché klanění, ale radost, která mě znovu pozdvihá na nohy. Potřebujeme novou adoraci, adoraci plnou důvěry a radosti. Vždyť malá hostie a kalich s vínem, tak obyčejné věci se dnes stávají znamením toho, že jsme součástí Božího těla.

Pokoj a dobro přeje

bratr Filip

---

Odkazy a zajímavá videa:

svatodušní videoblog s bratrem Lukášem:

video Igora Chauna, které mě osobně velmi potěšilo svou lidskostí:

Oznámení na nejbližší setkání:

Dnes od 17. h budeme slavit svátek Těla a Krve Páně v Jindřichově Hradci.

V neděli 3. června se koná v Mirovicích bohoslužba od 10.h /br. Ivan

V pondělí 4. června se setkáme v Mirovicích při bohoslužbách za nemocné od 18.h / br. Ivan

V pondělí 11. června plánujeme bohoslužbu za nemocné opět v lomu, kde by měl přijmout svátost křtu bratr Petr (prosím, vy kdo jej alespoň trochu znáte, pomodlete se za něj a za zdárný průběh tohoto dne)

----

kázání včetně liturgických textů si můžete stáhnout v pdf zde: