Pojď dál

10.01.2021

Z nějakého důvodu jsme přesvědčeni, že trpět je cestou ke štěstí. Hluboko uvnitř umlčujeme sny, tělo, srdce, bezohledně plníme přání druhých a myslíme si, že přesně to dělá radost Bohu, nebo je součást dnes tak populární "práce na sobě". Občas to dokonce zvráceně nazýváme náboženstvím či spiritualitou. Takový život, ale nemůže fungovat. Naprosto se potřebuje zhroutit a rozpadnout. Nebyli jsme stvořeni jako ustrašení domkáři, ale celý život sbíráme odvahu k účasti na stavbě katedrály.  

Domnívám se, že Ježíš nazval naše ego pšeničným zrnem. Neřekl, že ego je zlo! 

Ve chvíli krize, často nerozumíme ničemu. V ní je přítomen chaos, ochromení, a z toho pramenící neklid, úzkost, či deprese. V takové chvíli snadno saháme po naučených dogmatech společnosti, jako je například pocit viny, manipulace, či považování sebe sama za slabochy a sobecké lidi. Tato dogmata velmi drtivým způsobem odnímají prostor k přijetí. Domnívám se, že Ježíš nazval naše ego pšeničným zrnem (Jan 12,24). Neřekl, že ego je zlo! Řekl, že je to dar, potenciál (zrníčko k celistvosti). Většina komunit, které znám, však učí opak. Zdá se, že právě proto potřebujeme naléhavě padat k zemi (pojit se s ní), abychom mohli vydat užitek. Spiritualita, která ignoruje hmotu, nemůže nic. Pierre Teilhard de Chardin velmi radikálně varuje před takovou "duchovní" cestou: "Všechno abstraktní poznání je jen povadlé bytí. Protože k porozumění světu nestačí vědět: je třeba vidět, hmatat, žít v přítomnosti, pít existenci ještě teplou přímo u prsu skutečnosti."

Naším úkolem není levitovat sto metrů nad zemí, přehlížet svou bolest, útrpně ji snášet nebo dělat, že "věci" nejsou. Tak bychom popírali i bolest jiných. Na druhé straně tu bolest ale není pro ni samu. Mnoho křesťanů z ní učinilo předmět uctívání, někteří dokonce cíl cesty.  Když Ježíš říká "Jsem cesta, pravda a život", prosí o totéž nás. Prosí o pohyb vpřed. Vyslovme tato tři slova spolu s ním. Pokud za cestu, pravdu a život, považujeme plnění očekávání druhých (rodiny, přátel, instituce), aniž bychom měli soucit k vlastní duši, zůstaneme vězet v destrukci. Bolest mne denně prosí o to, abych opustil zažité strategie a vydal se zcela novým neznámým směrem. Učí mne, že nejsem zodpovědný za myšlenky a postoje druhých, ale za vlastní odvahu vstát, jít a následovat. Většina velkých učitelů říká, že duchovní cesta je cestou odpouštění, opouštění a svatého zanechávání. "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."  (Lk 9,62)

Není pochyb, že místo, kde se právě hroutíme a selháváme, je místem spásy. 

Není pochyb, že místo, kde se právě hroutíme a selháváme, je místem spásy. Učí to všechny velké tradice. Ke svým darům musíme sestoupit z výšin, nebo z nich spadnout. Náš svět dlouho kázal obrovskou lež o nekonečném růstu. Nyní je globálně vystaven témuž, čemu my uvnitř. Je nucen klesat a žít udržitelně. V krizi jde totiž o to, abychom poznali své dávno pohřbené dary. Doposud jsme měli tendenci se jen srovnávat s ostatními a popírat vše, co je v nás jiné. Jinakost byla příliš znepokojivá. Jinakost je však podstatou přírody. Každý strom je jiný, každý kámen, rostlina, zvíře, počasí, obloha. Zdá se, že v přírodě je vše propojeno a jinakost tam nepřekáží, ale sama vytváří celistvost.

Psycholog Fritz Riemann píše: "Přijetím a rozvíjením své jedinečnosti, procesem individuace, jak tento vývojový proces nazval C. G. Jung, vypadáváme z bezpečí sounáležitosti, z onoho "žít jako druzí", a s úzkostí prožíváme osamělost individua. Čím více se totiž lišíme od druhých, tím větší je naše osamělost, a jsme tak vystaveni nejistotě, nepochopení, odmítání nebo i útokům. Na druhé straně však, neodvážíme-li se rizika vývoje ve svébytné individuum, zůstáváme příliš vězet v tom, co je kolektivní, typické, a dlužíme tak něco rozhodujícího své lidské důstojnosti."

Cesta z obílené hrobky do rozlehlé krajiny a setkání, která nepotřebují zakrývat svou nahotu. 

Cesta k sobě je velmi bolestivý proces, a většina z nás se mu brání zuby nehty. Docela jistě se tak dotýká našich vztahů. K naší tváři za celá desetiletí života přirostla železné maska, podobně jako na tváři tajemného francouzského vězně Marchioly. Zdravá spiritualita nám říká, že jsme svobodní a krásní v naší původní podobě. Ježíš, podobně jako Buddha, odhaluje člověku, že je královskou dcerou či královským synem, a že se má vydat nezbudovanou stezkou právě směrem ke svobodě, směrem k pokladu, kterým je dozajista jedinečnost každého z nás. Podle mystiků na jejím konci není samota, jak s úděsem předpokládáme, ale mnohem větší prostor. Je to cesta sjednocení našeho malého já (ega) s tajemstvím plného bytí. Cesta z obílené hrobky do rozlehlé krajiny a setkání, která nepotřebují zakrývat svou nahotu. Tady se naše dary stávají smysluplné, protože nejsou odtržené od reality vlastního těla, cyklu dne a noci, světa a tmy, gravitace i odstředivé síly, a tak i od druhých. Přeju odvahu nevzdat se hlasům démonů a jít a důvěřovat tomuto Ježíšovu hlasu, a tak i sobě a všemu a všem.


Nerovnost země a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.

Vladimír Holan