Chci umřít s rukou na srdci 

Vladimír Holan v básni Nepřátelům píše: 

"A už mám dost vaší sprostoty, a nezabil-li jsem se, pak jen proto, že jsem si nedal život a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe..."

Zdá se to jako velmi nevánoční úvod k dopisu, nevhodné, že ano? Ale je to horší, protože dnes jsem si u svatého Tadeáše povídal s mužem, jemuž se smáli jak tam žebrá. Dal jsem mu dvě stovky. A, co na tom, že je třeba prochlastá. Aspoň mu bude teplo a na chvíli zapomene na to, co nelze odestát. A jestli máte lepší nápad, běžte zítra za ním a pomozte mu líp.

A ještě něco mně u svatého Judy napadlo. Kým vlastně jsem? Všechno to harampádí světel, spěchajících, shánějících, usténaných obětí, co nemohou nikde ani koupit, ani mít to podstatné. Jsem také jako oni. Dá se to totiž jen sdílet, být... Máme své klíče, ohrady, pevné zdi, tituly, ale ve skutečnosti žebráme jako ten muž u vchodu do kostela, chceme - co všichni. Radost, lásku, štěstí, smíření, obejmutí. A tak už mám i já všeho dost. Věřím, že jsem milovaný a zdaleka nejen sebou, došlo mi uvnitř v lavici, při modlitbě. Nejsem žádná ubohá oběť. Jsem požehnaný a to požehnání jsem si nedal sám.

Chtěl bych taky umřít s rukou na srdci, jak zpívá ZAZ v písni "Je veux",, v blízkosti druhého, a ne s rukama v kapse, zavřený ve všech těch klišé a značkových názorů. Jestli si myslíte, že Vánoce to vyřeší, tak musíte věřit na zázraky, a dovolit si nevědět, dovolit si být nedokonalí a nehotoví, ale ani kněží na to už moc nevěří. Všichni jsou až po uši ve výkalech dokonalosti.

A teď bych rád nakopal prdel všem těm způsobným občanům, kteří svou neurvalost dovedou chytře skrývat dobrými mravy, zaručenými myšlenkami, odpověďmi na cokoliv a kdykoliv, na lusknutí prstu. Chtěl bych rozkopat tu horu ovázaných krabic do cizích i vlastních tepen, v nichž kdysi proudila krev, a nyní tam koluje jen panická úzkost, že o to, co máme nám někdo sebere. Ale už obelhat nenechám, ani kdybych se na sebe takhle cenil sám v koupelně. Chtěl bych nakopat všehny, kteří se nezastanou slabšího, jen aby něco nepokazili, kteří překročí raněného, protože přece nemají čas.

Ne tohle není skutečný svět, to nejsou skutečné Vánoce, je to jen nízká hra na betonových ochozech, co za chvíli skončí u popelnic s trochou ozdob. Jsme nejbohatší lidé na světě, ale řeky, stromy, hvězdy, ticho a mír, nemáme, protože na ně nemáme čas. Jak chceme pak najít ty nejdůležitější věci pro něž tu jsme?

Jestli si něco přeju, pak umřít tomuhle všemu s rukou na srdci, vypadnout odtud, a to právě teď, umřít jak říká Ježíš - dřív než umřeme: 

"Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek."

Potřebujeme se zout z těžkých bot a dotknout se aspoň na chvíli Matky nás všech. Velké matky a třeba se neumíme modlit, tak říct aspoň "děkuju", to stačí. Omlouvám se jemnocitu některých z vás. Vím, že mnozí to tak nežijete. Že máte svého Ježíška s červenými líčky, a toho, kterého křižujeme v sobě a druhých nevnímáte. Ale ten, který se má narodit, nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky a uzdravit nemocné. A on se narodí, mají to marné, jak také řekl Holan.

Pokoj lidem dobré vůle...

Váš bídák Filip