Církev těla a krve

Přál bych si církev evangelia, tedy radosti a dobré zprávy pro všechny, bez mstivých dědků a jedových bab s protáhlým obličejem a stažeností do sebe v křeči. Drzou tak, že nebude s očima v solný sloup přehlížet tělo a krev, jež nebudou věřící umrtvovat hned po prvním svatém přijímání, stejně jako další části své bytosti, ale uvědomí si, že se stávají sami tím, co přijímají.

Nechť je tělo církve zpocené a plné vášně. Říkáme, že milujeme Krista, aniž bychom se kdy doopravdy milovali. Přál bych si církev dobrého společného jídla po bohoslužbách, kde nebudou laici pasivními diváky liturgie, nebo z nich nikdo nebude dělat funkcionáře po vzoru poloviny minulého století. Toužím církev takovou, kde hierarchie bude klečet u nohou nejslabších.

Nerovnováha vede k extrémům. Na jedné převažuje touha po moci, závislosti a deviace, a na druhé straně se vytrácí polarita setkání protikladů. Místo radosti pak nastupuje zhořklost, závist a očekávatelný přísun dalšího odtahování se od světa. Zdaleka tu nejde jen o zdravé učení o sexualitě, které je jistě zapotřebí, ale též o zdravou praxi, která vyžaduje více pozornosti a jemné blízkosti.

Hledíme-li v evangeliích na Ježíšovy učedníky, tak se velmi často ptají a naslouchají. Kéž bychom nebyli jako kleštěnci doktorátů a naopak měli "koule" otevírat Ježíšovi zaseklé dveře. Alespoň jako lotr na kříži, jako žena, která potírala Ježíšovi nohy vzácným olejem, jako zloděj - celník, který Ježíše vzal na večeři a naslouchal mu.

A ještě něco. Je tu radikální Láska, jejíž radikalita činí mnoha křesťanům obrovské potíže. Láska totiž prostupuje vše. Včetně erotu . Taková láska je víc než zákon. Láska je víc než litera i jakákoliv forma závazku. Láska nezná hranice, vane a prostupuje vše, a dává nám poznání, vždy za vysokou cenu, že náš život není uzavřený výběh pro slepice, ale nekončící úzká cesta k těsné bráně...