Člověk a bolest

Není bolest odplatou ani cílem. Je důvěrnou cestou úcty k sobě samému. Nikdy nebyla beze smyslu. V přítomné nahotě nepostrádáme důstojnost, kterou jsme nepozbyli ani uprostřed všech nevědomých činů a omylů. Je to téměř naopak.

Básník Karel Schulz v románu Kámen a bolest píše: 

"Neunikneš jim tím, že uprchneš někam vysoko. Propasti křičí. Je o tom psáno v Písmě, měl bys vědět. A jejich hlas uslyšíš, i kdybys prchl na nejvyšší horu. Jejich křik přehluší údery tvého dláta a vždy to bude něco, s čím ses dosud nevyrovnal. Jsi dlužen horám? Pak jsi dlužen i propastem. Toužíš po vrcholcích? Pak nezapomínej na hlubiny! A v obojím nalezneš samotu, je samota propastí i hor. Obojí je v člověku. Jsi stále tak pyšný, že chceš uniknout lidem?"

Vulnera dant formam! Rány dávají věcem tvar. Bolest tisknoucí hmotu způsobila, že nejsme jen tekutou a lepkavou myšlenkou, jakkoliv ctnostnou, ale Duchem svatým v čase a hmotě prostoru. Jsme krásným výkřikem touhy být. Sami sobě dlužíme respekt právě tam, kde jde o naši lidskost, jíž chceme unikat do vysokých věží domnívané duchovnosti.

Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. (Lk 6:21)

Když Ježíš vyslovil blahoslavenství o hladu a pláči, vyslovil skutečnost. Ježíš se před tělesností vždy sklání.  Nebojí toho, co vertikální zbožnost nazývá hříchem těla. On se dívá do očí strádajícího, osamělého a objímá ho právě tak. V jeho upocené skutečnosti, v cárech, na místech servaných a odhalených. Tam mu říká "jsi milovaný."

Co je hlad po přijetí? Co je nedohlednost? Lehčí bylo zachraňovat svět, případně vše ztlumit něčím, zamluvit to, utéct od sebe k čemukoliv, jen už neriskovat sebe sama. Zdá se, že "posílat to nahoru" a "házet všechno za hlavu" bylo spíš projevem zoufalého ignorantství k sobě a krutou lhostejností k bolesti druhých.

Abychom byli nasyceni a mohli se znovu připojit k životu, je nutné obejmout vlastní skutečnost modlitbou. Třeba touto od Anslema Grüna:

Všechno je dobré. Všechno smí být tak, jak to jest. Všechno má svůj smysl. Děkuji ti, že jsem se stal/a tím, kým teď jsem. Děkuji za svůj životní příběh, za výšky i hloubky, za bludné cesty i okliky. Ty jsi mě vedl. Děkuji ti za své tělo. Je jedinečné. Cítím, že jsem v něm doma. Je chrámem Ducha svatého, místem tvé slávy.

Už jsem řekl, že Ježíš byl velmi tělesným učitelem. On praktikoval i pomocí jídla, vína, blízkosti a sexuality, která se neskrývala za tlustými zdmi neuskutečnitelnosti.