Co mi ukázala poušť

Jednoho dne, když člověk zabloudí v temném lese, jak píše Dante, se stane něco nevyhnutelného. Nakonec musíme čelit samotě, která vyjeví vše, co odmítáme přijmout. Když jsem se ztratil, rozprostřela se předemnou poušť. Asi nemám lepší obraz, než právě pusté místo, kde není možné dohlédnout konce. Nebylo tam nic, než mé vlastní nafouklé ego plné úzkosti a napětí. Samota nemilosrdně vyjevila podstatu toho, čím jsem se domníval, že jsem. Necítil jsem strach ze smrti, ale doslova šílený strach z nicoty. Všechno, co jsem uměl, znal a vykonal se ukázalo jako nicota. Jako v pohádkách se zlaťáky měnily na suché listí.

V té době jsem měl sen, který občas vyprávím svým přátelům. Sen natolik absurdní a zároveň všeříkající, takřka uzdravující. 

Zdálo se mi, jak medituji na poušti uprostřed kamenného kruhu. V dokonalé lotosovém sedu sleduji každý nádech a výdech. Po chvíli v dálce uvidím postavu, která dělá totéž. Chvíli přemýšlím o tom, kdo to asi je. Pak mi to dochází. Je to Ježíš. Dívám se na něj a plný odhodlání vytrvat mi probleskne hlavou myšlenka. Když on to zvládne čtyčitet dní, tak já vydržím déle. Rozumíte? Ve snu jsem se rozhodl překonat Ježíše. Svůj nejvnitřnější a nejsvatější vzor. Toho, kterého jsem chtěl následovat. Přesně tak vypadá duše plná sama sebe. Ani jí nenapdane, že může vystoupit s kruhu a vydat se směrem k člověku, kterého vidí. Nedokáže požádat o pomoc, nechce sedět s ním a učit se. A tak je čím dál víc vystavena samotě a nicotě, která jí pohlcuje, protože každý další nádech a výdech je jen pokračováním v dušení se.

Vzpomínám si, že když jsem se tenkrát probudil, musel jsem se chvíli smát a pak jsem zase plakal. Ten sen je jediný dar, který si nesu z pouště jako dar.