Cti otce i matku

Ráno jsem si četl v Cestě divokého muže. Skvělá knížka pro chlapi a na probuzení. Přemýšlím o tom, proč většina lidí, které jsem potkal má problém s přikázáním "Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." (Exodus 20,12) Přesněji s tou první částí, o otci a matce. "Nezabiješ, Nepokradeš, Nesesmilníš", to je celkem bez větší reakce, ale tohle přikázání je pro hodně lidí "Nezkousnutelné." Jistě, úcta musí pocházet z lásky, jinak to nemá smysl. Ale co když jsme lásku nepoznali? Co když ji v sobě neměli ani naši rodiče? A nebo měli? Co s tím uděláme? Je to opravdu důležité.

A mimochodem Richard Rohr se v té knížce, kterou jsem ráno četl, také zmiňuje o jakési studii popisující syna, který byl svým otcem týraný: "Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo. Otec ho zbil za každý sebemenší přestupek, ať skutečný, nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se syn dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce. Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler. Zbytek jeho destruktivního příběhu už znáte."

Ať už je vaše nebo moje zkušenost syna či dcery jakákoliv, myslím, že stojí za to zapřemýlet nad tím, aby náš život nebyl tak destruktivní. Ostatně mnoho z nás už je zároveň i otcem či matkou, že ano?