Čum do ráje

Ilustrace: John Martin
Ilustrace: John Martin

Opustili jsme opravdu rajskou zahradu? Poznat dobré i zlé znamená obojí prožít i denně bloudit bez jediné jistoty, že víme, co dobré je, a co není. Zanechali jsme za sebou zahradu, ale ona přece půjde s námi. Lidé opustí Boha, ale on přece půjde s nimi. Vždyť tu červenou hlínu (Adam) bral do svých rukou.

Lidské stopy se vydají do temných míst, na břehy řek, po horských pěšinách, k mořským zátokám, i do samoty velkoměst a opuštěnosti uprostěd davů, aby se vracely k původní prostotě skrz daidalovské labyrinty.

V půli cesty snad cítíme vůni, po(s)lední chuť vrátit se už dávno těsně prohnětenou únavou z opuštění. Pomalé pokusy najít cestu, která stále víc vede "spolu, srkze a dolů" a nabírání dechu po dopoledním sprintu, kde platilo "sám, kolem a vzhůru".

A pak se znovu kdosi zeptá. "Kde jsi?. Proč ses ukryl, a proč právě pod tuhle masku?" Tak jako na Braunových figurách v Kuksu, i z naší tváře se začnou časem drolit masky ctností a neřestí, jež skrývaly slzy a bezradné pohledy k obzoru. Znát dobré i zlé, tedy dotknout se i za cenu proboedených dlaní, dechem plic i kůže nechat prostupovat dým kadidla, vůni i zápach vzpomínek, které tak rády obelhávají. Být dál soudcem sebe sama i druhých, nebo zanechat bleskových odpovědí na hloupé otázky, vstoupit do tajemství zahrady, která roste s námi, a potřebuje víc nočních dešťů a slunečných dní.

Občas si odříkávám Holanovu modlitbu: "Není mi lhostejný ani jeden krůček a pád dítěte v kopřivách. I když mu matka říká: Jdi pro rum do čaje, ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje, až nakonec zašeptá: čum do ráje."