Démon hněvu

Hněv je emoce, která je zdravá. Pomáhá nám uvolnit energii, která by jinak způsobovala destrukci uvnitř. Biblické příběhy ukazují hněv Hospodinův, hněv lidí, vidíme dokonce i hněv Ježíšův (vyhnání směnárníků z chrámu, pokrytectví farzieů, atp.). Na druhé straně je tu ale i hněv, která se začíná nápadně podobat síle démona. Je to hněv, který ovládá a ničí. Je popisován jako stav, kdy hněv vítězí nad milosrdenstvím. Tento hněv se stane trvalou součástí člověka, nebo celého společenství. Ježíš v evangeliu mluví o tomto stavu takto: "Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu." (Mt 5,22)

Pouštní otcové tomuto démonu říkali "slepý hněv". Takový hněv zachvátí lidskou duši, která uvnitř svádí každodenní boj. Mnich Evagrius Poticus uvádí, že hněv je nejsilnější ničivou emocí, kterou směřujeme proti někomu, kdo nás zranil. Po delším čase je lidská duše natolik vyčerpaná hněvem, že ztrácí sílu milovat (život, druhé lidi, i sebe sama). S tím mizí i schopnost odpouštět.

Proti hněvu se pouštní otcové pokoušeli bojovat všemi zbraněmi, které měli: Biblí. Učili se od svého Mistra. Viděli, že i Ježíš se hněval, ale také viděli, že v něm vždycky vítězila láska. Viděli, že nad jejich hněvem nesmí zapadnout slunce (Ef 4, 26).