Den hněvu

Slavný Celanův hymnus "Dies irae" začíná těmito slovy: "Onen den, den hněvu lkavý zruší čas, dým vzejde tmavý, David, Sibylla tak praví. Strašné chvění, bázeň hrozná, až se tvorstvo Soudci přizná, jenž hned řeší vše pozná." Katolická církev tento hymnus už neužívá. V husitském zpěvníku ho bohužel stále najdeme.

Církvím se podařilo vytvořit obraz krutého Boha, který nezná slitování před nikým. Boha, který šmíruje ve vaší ložnici, který se dívá neustále do vaší hlavy, aby tam objevil sebemenší náznak hříchu. Ostatně pravoslavný kněz Alexander Schmemann to shrnuje následovně: "Ze všech obvinění proti křesťanům je nejhroznější to, které pronesl Nietzsche, když řekl, že křesťané nemají radost... ´Hle, zvěstuji vám velikou radost´ - tak začíná evangelium, a končí: ´A oni se mu klaněli a vrátili se do Jeruzaléma s velikou radostí...´ Na nás je, abychom si této radosti byli vědomi." 

(díky bratru Martinovi za tento text, který nedávno postoval na facebooku)

Evangelium je v překladu dobrá zpráva. Dobrá pro každého, kdo nemá naději, koho něco bolí a trápí, je to dobrá zpráva o tom, že jsme milovaní. Jestliže kdokoliv káže Boha trestajícího, s obsedantní touhou vrtat se v našich vinách a chybách, pak lže. Bůh, kterého jsem poznal díky Ježíšovi, je pro mne Bohem právě proto, že mi dal naději a sílu k odpuštění i přijetí odpuštění. Je mi moc líto, že naše církve hlásají velmi často jiného boha, snad by se dalo říci i Baala, pohanskou modlu, která neustále hledá cokoliv, za co člověka potrestat. Jestli mne něco naučily mé hříchy, pak to, jak přijmout odpuštění a zůstávat s tím, který miluje.