Dlouhé noci bez ohňů

V nocích bez ohňů, světel a baterek. V nocích, kdy hvězdy i měsíc zakryla mračna, nejprv šedivě modrá a později černá jako má košile. Nevidím nic. Nic než tmu. Slyším svůj dech, unavené kroky. Přitom všem, bezděky, sahám do kapes. V krabičce jsou poslední dvě cigarety, ale sirky všechny vypálené. Dlouhé noci bez ohňů, kdy nad ránem přijde milosrdný spánek a sny přinesou na chvíli svit rána a naplní mou duši nadějí. Vím, že přijde další noc, a znovu budu sahat do soumraku. Ale i tak mi nikdo nevezme vzpomínky na chvíli, kdy jsem vstal, a za oblakem spatřil hvězdu námořníků zatracených v oceánu. 

Vždyť v Bernardových denících bylo zapsáno:  

V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech na Marii mysli, Marii vzývej! Stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci. Chceš-li, aby se za tebe přimlouvala, buď pamětliv příkladu, který dala svým životem. Následuješ-li ji, nezbloudíš, prosíš-li ji, neupadneš do zoufalství, myslíš-li na ni, nechybíš, drží-li tě, neklesneš, chrání-li tě, nemusíš se bát, vede-li tě, neunavíš se, je-li k tobě milostivá, dojdeš k cíli. A tak sám na sobě zakusíš, jak zaslouženě bylo řečeno: A jméno té panny bylo Maria. (Lk 1,27).