DUŠEVNÍ TRÁPENÍ

12.05.2023

Zcela nedávno jsem pro jeden časopis psal článek o duševním trápení a duchovním doprovázení. Nebudu z něj citovat, ale jen připomenu to, co jsem si při psaní tohoto textu uvědomil. A tím je celosvětová pandemie traumatizovaných jedinců a tím pádem také traumatizovaného světa, který by rád pomocí techniky a vědy vyřešil, co zatím nedokáže. Spiritualita sama o sobě dovede víc, jen se to těžko vysvětluje na bázi slov, ale spíše společenství. Pokud najdete společenství, tak jak jej například našli anonymní alkoholici, zjistíte, že většinu z nás ovlivnilo ranné zranění z dětství natolik, že jsme se začali cítit opuštění. I sám příchod na svět, stejně jako odchod z něj, jsou nejsilnější momenty v našem životě. 

Každý den si toto trauma můžete ověřit v tramvaji nebo na ulici. Lidé se sklopenou hlavou hledí do displejů, a nevědouc, co a koho vlastně hledají, zapomínají na sebe sama a lásku k sobě, která by jim dovolila zvednout hlavu výš, pohledět k nebesům a říci "buď vůle tvá Bože, přijímám tě, takový jaký jsi ty a jaký jsem já mne přijímáš ty." Jsme společností neustálé kontroly a sebekotroly. Záleží nám především na tom jak se jevíme světu, než na tom, jak vnímáme svět a sebe sama v něm.

Trauma (z řeckého rána, zranění, úraz) se netýká zdaleka pouze medicíny a otevřených zlomenin, ale též lidské duše. Již od dětského věku roste a sílí v nevědomí člověka strach z opuštěnosti a stává se naší vlastní falešnou identitou, jež se odráží samozřejmě v egu, které může dokonce z tohoto místa vytvářet pocity oběti, jako chtonickou "skutečnost", která nás zdánlivě ochraňuje.

Právě tím se nejen vzdalujeme své podstatě a celistvosti. Projevuje se to v řadě neuróz, disociací, depresí, úzkostí, duálních poruch, závislostí a mnohém dalším, což vyžaduje péči odborníků, kteří vám bohužel v této moderní a supertechnické době nemohou nabídnout nic než jen psychofarmaka, popřípadě pobyt za mřížemi. Jistěže existuje i psychoterapie, kterou v žádném případě nepodceňuji, ale práce s traumatem a psychickým trápením je obvykle dlouhá cesta na druhý břeh opředená celou řadou překážek a sebezakoušení spirituality. O tom jsem naprosto přesvědčen. Rána, kterou si člověk nese na duš bývái provázena pocity viny, studu, strachu, stigmatizace a uzavírání se do sebe sama.

"Každý člověk je při svém příchodu na svět ve stavu celistvosti. Tato čistá energie je světlem velmi podobným našemu slunci. Toto světlo během života, kdy se člověk vyvíjí a zakouší různá traumata, nikdy nenahradí temnota. Světlo nemizí, jen se zakaluje. Práce se stínem je něco jako setření zaprášené vrstvy z okna. Není potřeba pracovat na tom, abyste vytvořili více světla, protože jakmile se z okna setře povlak špíny, světlo začne proudit do místnosti. Odstranili jste to, co ho zatemňovalo."
Teal Swan, Návrat k sobě

Má vlastní zkušenost je taková, že modlitba a spojení s mocí - vyšší než je ta moje, s Bohem tak jak ho chápeme, je zázračným lékem, který neviditelně mění vzorce, kterých se tak moc naše držme v izolaci před teologií prostého života (vypůjčeno od teologa Zdeňka Kučery).

Falešné já nás v traumatu drží jako v kleštích osamění, neboť má strach a stud, jak píše psychoterapeut James Finley. Doslova říká to, co zakoušíme všichni: "Člověk se bojí, že kdyby někdo opravdu viděl, jaký jsem uvnitř, nikdo by mě neměl rád. Víte proč? Protože když vidím, jaký ve skutečnosti jsem, nemám se rád. Víte proč? Protože jsem si zvnitřnil skutečnost, že mě moji rodiče nemilovali."

To, co mi dala spiritualita Anonymních alkoholiků je skutečnost, že naši zlomenost může někdo vnímat a cítit, že ji mohu bez obav vyjádřit, aniž bych se přitom cítil trapně, nebo aby si nějaký terapeut dělal poznámky do sešitu a nenaslouchal. Často se terapeut drží zažitého postupu, či psychologického směru natolik, že nedovolí klientovi vyjádřit to, co doopravdu cítí. Schází tu rovnost, která sama o sobě jeléčivým programem, který původně mohlo a smí nabízet náboženství, ale svou závislostí na státu, penězích, prestiži a mnoha dalších věcech se z ní pomalu a tiše vytrácí.

I přes všechna traumata, která si neseme je tu naděje, jen to nikdy nebude mainstream, ale společenství několika málo lidí, kteří v sobě objeví odvahu sdílet a přestat se bát odsudků těch, kteří hluboko v sobě pohřbili emoce a milující laskavost.