Dva andělé

Nedávno jsem měl sen. Stál jsem uprostřed ohromné řeky na jediném kameni, který byl široko daleko. Nejdřív ke mně přišel černý anděl a snažil se mě shodit do vody. Pak přišel bílý anděl a snažil se o totéž. S křikem jsem se probudil, takže nevím zda jsem spadl nebo ne. Později mi připadalo, že jsou oba součástí mé osobnosti, stejně jako jsem si uvědomoval ten hrozný strach spadnout. Je to velmi podobné starému indiánskému příběhu o náčelníkovi, který říkal, že v něm jsou dva psy. Zlý a dobrý pes. Oba spolu neustále bojují. Když se náčelníka zeptali, který z těch psů je silnější, on odpověděl "ten, kterého víc krmím". 

V tom snu, o kterém se tady zmiňuji, je myslím důležité něco, co se dá snadno přehlédnout. Každý z nás se snaží být dobrým člověkem, ale ne vždy se to daří. Máme strach z pádu a ten strach vyjadřuje jak málo je v nás důvěry v Boží lásku, která nehledí na náš pád. V řece svatosti se utopilo už tolik lidí, ale Bohu nejde ani o naše dobré skutky (které by nás dovedly do nebe), ani o naše zlé skutky (které by nás vrhaly do pekla). Jde o nás samotné. O důvěru v Jeho lásku. To ostatní není podstatné.