Dvacet let

Dvacet let. Jsou malá a velká odcházení. Tohle je nepochybně to malé, ale i tak dá zabrat. Za dvacet let jsem v Mirovicích potkal tolik lidí a tolik se toho dozvěděl o životě, Bohu i sobě. Občas říkám, že se na to těším, ale popravdě mě to děsí. Je to těžký. Když se včera někteří se mnou loučili při Betlémském světle, dalo práci, abych se nerozbrečel. Blíží se Vánoce a poslední bohoslužba, kterou budu sloužit v Mirovicích, je půlnoční. Pak ještě na Silvestra půjdeme do stražišťského kostela na pouť. Teď mám v ruce pírko, které upadlo včera jednomu z andílků z křídel. Vzpomínám přitom na Daniela (+2012), o kterém se mi dnes v noci zase zdálo. Přišel, nic neřekl a objal mě. Ale dost už nostalgických a sentimentálních řečí. Prostě něco končí, a člověk jde dál. Věřím, že Mirovice zůstanou útulkem všem poutníkům na cestě, takové, jaké v mých snech měly vždycky být. Mám naopak radost z toho, že ekumenické společenství Těla a Krve Páně, které o letošních adventních obnovách vzniklo, se stalo samo o sobě místem (setkáním poutníků i poustevníků, lůzrů, průserářů Božích), které bude mít i svou malou poustevničku někde v lese. Dvacet let. Nic to není proti věčnosti. Ale je to velký dar, za který děkuju.