Dvanáct kroků duchovního doprovázení

Nedávno mě jeden kolega požádal o pár doporučení k duchovnímu doprovázení. Dal jsem dohromady "dvanáct kroků" pro poskytování (psycho-sociální) pomoci duchovního. Takhle to vidím s odstupem a zkušeností dvaceti let, i na základě všeho, co jsem osobně a poctivě zvoral. Určitě tam nebude všechno, a ani to nemusí být úplně "správně". Nicméně lidé za knězem dnes nepřicházejí tak často s problémem filioque, ale například s psychospirituální krizí, rozpadem vztahů, duševní bolestí, nemocemi těla i duše. Třeba se text bude hodit i někomu z vás.

  1. Nauč se čerpat a přijímat radost, budeš jí potřebovat.
  2. V duchu básně Pavla Zajíčka si pro sebe opakuj: "dokud jsem neprošel kanálama, budu radši zticha nebo budu mluvit jenom málo". Říká se tomu naslouchání.
  3. Člověk, kterýho máš před sebou, tu není od toho, abys na něm něco zkoušel, vnucoval mu neprožitý pravdy, nebo si do něj promítal svý stíny. Je tu, abys jemu i sobě pomohl najít uvnitř světlo Kristovo (troufáš si?).
  4. Nikdy nepřebírej odpovědnost za druhýho člověka. Jeho svoboda je pro tebe svatá, stejně jako tvý vlastní duševní zdraví (hlídej si to). Ujisti se, jestli tě žádají o pomoc, změnu či doprovázení, nebo se už "nemoc" stala jejich identitou (vnucenou okolím, nebo vybranou jako strategie přežití, to je jedno) a role oběti (nemocného) jim vlastně vyhovuje. Uzdravení bere lidem "trumfy" z rukou. Pokud nastane, tak tu bude zkrátka něco novýho a tudíž hromada nejistoty.
  5. Začíná se každý ráno od začátku! Takhle přece Bůh pracuje. Je to vždycky cesta do nejistoty (Abraham, Mojžíš, Jan Křtitel, Maria, Josef, apoštolové, pročítej si jejich příběhy).
  6. Nabízej pouze duchovní doprovázení (společný dívání se, rozhovor, zpoveď). Rozhodně nevrtej do dalších oborů, kterým vážně nerozumíš.
  7. Lidem s psychickými potížemi řekni, že nebudete pokračovat, pokud neberou léky a pravidelně nechodí za psychiatrem a nepodstupují psychoterapii. Uzdravení je celistvý proces, "duchovní amputace" dělají sektáři, ezoterici a fanatici samospasitelných církví. Bůh působí nejen v modlitbě, ale taky v pravidelných návštěvách lékařů, terapeutů a sociálních pracovníků a především ve vůli k životu.
  8. Nemáš žádnou odpovědnost za to, jak se nakonec rozhodne člověk, kterýho doprovázíš. Cíle stanovuje ten, kdo je vedle tebe. Kdykoliv můžeš říct "tam nejdu". Podělanou minulost máme všichni a pohádky o zlém tatínkovi a mamince, případně o zlém světu a dobrém "já", nikoho neuzdraví. Řekni třeba: "Chci mluvit s tebou, ale nechci mluvit s přízrakama."
  9. Všechno chce svůj čas. Naděje v uzdravení je jako když na konci podzimu doufáš v jaro. Zázraky jsou, ale všechno chce svůj čas. Často jsou to roky.
  10. Každý den opakuj s Kristem: "Buď vůle tvá." Když nebudeš aspoň dvě hodiny denně v tichu a modlitbě, pak si hraješ na Pána Boha a vyhoříš. Odpočinek není hřích, vypnout telefon není hřích. Přestaň s vykazováním a obhajováním sebe sama.
  11. Dlouhodobou pomoc po mailu nebo facebooku neposkytuj. Elektronika slouží jen k domluvení schůzky, eventuelně k nasměrování a kontaktům na další lidi.
  12. Nikoho nesuď. Ani sebe. Najdi si zpovědníka a neboj se ani psychoterapie, supervize nebo něčeho podobnýho. Pokud jsi při doprovázení selhal, pak máš za sebou první lekci. Pokračuj. Bude toho mnohem víc. Budou se ti smát, budou tě odsuzovat. Lidi, kterým pomůžeš, tě "zapřou". Buď na to připravenej a miluj je i tak. Tvou školou jsou odteď pády, pochybnosti a ticho.