Františkánská inspirace

Když František uslyšel evangelní příkaz, aby kázal všemu stvoření (Marek 16,15), tak šel. Nevynechal oblohu, měsíc, hvězdy, zvířata, vodu, slunce, zemi, vítr, a zkrátka nic a nikoho. Pochopil, že radost evangelia se týká všech. Nebylo mu zatěžko zvěstovat pokoj a dobro na ulici, v horách, nebo u řeky, objímal se stejnou vehemencí malomocné, jako si povídal s ptáčky. Nejmilejším způsobem kázání Asisského světce, byla laskavá přítomnost. Způsob jakým viděl a rozeznával Boha všude a všech, se dnes i tehdy jevil jako šílený. I dnes Františkovi vyčítají jeho naivitu a přehnanou kajícnost. On se totiž rozhodl nepátrat po zlu a vině kolem sebe, ale pokoušel se odevzdávat tu svou. Před Františkem se rozprostřel zázračný a spojený svět, doslova universum, který měl být dotýkán láskou, proměňován odpuštěním a naplňován pravým pokojem.