Henri J. M. Nouwen

07.07.2020

Jsem marnotratný syn pokaždé, když hledám nepodmíněnou lásku tam, kde ji nelze nalézt. Proč neustále přehlížím místo opravdové lásky a vytrvale ho hledám jinde? Proč neustále opouštím domov, kde jsem nazýván dítě Boží, Milované svým Otcem? Jsem vždy znovu překvapen, jak nakládám s Božími dary, které jsem dostal - zdraví, rozum, cit - jak je používám, abych na lidi udělal dojem, aby se mi dostalo uznání a chvály, abych soutěžil o ocenění, místo toho, abych je rozvíjel k větší slávě Boží. Ano, často je odnáším do "daleké země" a dávám je do služeb chamtivému světu, který nezná jejich skutečnou hodnotu. Vypadá to téměř jako bych chtěl dokázat sobě a svému světu, že Boží lásku nepotřebuji, že si mohu život zařídit po svém, že chci být zcela nezávislý. Za tím vším je velká vzpoura, radikální "Ne" Otcově lásce, nevyslovené rouhání: "Přeji si, abys byl mrtev." "Ne" marnotratného syna odráží Adamovu první vzpouru: odmítnutí Boha, v jehož lásce jsme stvořeni a udržováni při životě. Je to vzpoura, která mě umístila ven ze zahrady, mimo dosah stromu života. Je to vzpoura, která mě vede k sebe-promarnění v "daleké zemi." 


Jidáš zradil Ježíše. Petr ho zapřel. Oba jsou ztracenými dětmi. Jidáš nebyl schopen unést skutečnost, že zůstává i přesto Božím dítětem - šel a oběsil se. Vztaženo k marnotratnému synu, prodal meč svého synovství. Petr se uprostřed vší své beznaděje nevzdal a navrátil se s přívalem slz. Jidáš volil smrt. Petr život. Poznal jsem, že taková volba je přede mnou vždycky. Neustále mě cosi svádí, abych si hověl ve své "ztracenosti" , abych ztratil kontakt se svým původním uspořádáním, s lidstvím daným Bohem, s požehnáním, které mi bylo od začátku vloženo a abych se tak vydal na pospas silám smrti. Dělo se to stále znovu a znovu až do okamžiku, kdy jsem si řekl: "Nejsem dobrý. Jsem zbytečný. Nestojím za nic. Nikdo mě nemůže milovat. Jsem nikdo." Mohu vybrat bezpočet událostí a situací, kterými bych přesvědčil sebe i druhé, že můj život za nic nestojí, že jsem jen na obtíž, že jsem problematický, že jsem pramenem konfliktů či že jen plýtvám časem a energií lidí kolem mne. Množství lidí žije s podobným temným vnitřním pohledem na sebe. Na rozdíl od marnotratného syna se nechají pohltit temnotou tak dokonale, že už nezbývá ani trocha světla, které by je pohnulo ke změně směru. Snad se nezabíjejí fyzicky, ale duchovně už naživu nejsou. Vzdali se víry ve své původní dobré uspořádání a tím také ve svého Otce, který jim dal lidství.

Když Bůh stvořil muže a ženu k svému obrazu, viděl, že "je to velmi dobré," a - všem hlasům temnot navzdory - žádný muž ani žena to nikdy nemohou změnit.

Volba mého vlastního synovství ovšem není snadná. Temné hlasy okolního světa se mě snaží přesvědčit, že nejsem dost dobrý a že dobrým se mohu stát jen když si zajistím žebřík k úspěchům. Takové hlasy mě rychle vedou k zapomnění na onen hlas, který mě nazývá "můj syn, Milovaný," který mi připomíná, že jsem milován nezávisle na jakémkoli úspěchu či výkonu. Temné hlasy vytěsňují ten vznešený, jemný, životodárný hlas, jež mě stále nazývá " můj oblíbený", vlečou mě na okraj mé existence a nutí k pochybnostem o milujícím Bohu, který mě očekává v samém středu mého bytí.

Opustit vzdálenou cizí zemi je ale jen začátek. Cesta k domovu je dlouhá a svízelná. Co bych měl dělat cestou k Otci? Je dost zřejmé, co dělal marnotratný syn. Připravoval si scénář. Po té co se při vzpomínce na své synovství obrátil, řekl si: "Opustím toto místo, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě, už si nezasloužím nazývat tvým synem. Nalož se mnou jako s jedním ze svých služebníků." Čtu tato slova a zřetelně si uvědomuji kolik míst v mém vnitřním životě zabírají rozpravy tohoto druhu. Ve skutečnosti jsem jen zřídka bez nějakého imaginárního protějšku, kterému bych sebe vysvětloval, před nímž bych se vychloubal nebo obhajoval, prosazoval nebo ustupoval, vzbuzoval obdiv nebo lítost. Zdá se, že jsem neustále zapřažen v dlouhém dialogu se svými nepřítomnými partnery, předvídám jejich otázky a připravuji si své odpovědi. Udivuje mě vnitřní nasazení věnované takovému dumání a mudrování. Ano, opouštím dalekou zemi. Ano, směřuji k domovu... proč ale všechny ty přípravy řečí, které nikdy nevyslovím?

Důvod je zřejmý. Ačkoli volám po své pravé identitě Božího dítěte, žiji stále tak, jako by Bůh, k němuž se vracím požadoval vysvětlení. Stále uvažuji o jeho lásce jako o podmíněné a o domovu jako o místě, kterým si nejsem tak docela jist. Cestou k domovu se neustále zaobírám pochybami, zda budu opravdu přivítán, až přijdu. Když se dívám na své duchovní putování, na dlouhou a únavnou cestu domů, vidím, jak je naplněna hříchy minulosti a obavami z budoucnosti. Poznávám své chyby a vím, že jsem ztratil důstojnost svého synovství, ale nejsem ještě schopen plně uvěřit, že tam, kde jsou mé chyby veliké, "milost je vždy větší." Stále jsem náchylný k pocitu bezcennosti a promítám se na místo, které je hluboko pod oním, jež přísluší synu. Víra v naprosté, bezvýhradné odpuštění nespadne snadno do klína. Má lidská zkušenost říká, že odpuštění odvisí od ochoty druhého zapomenout na odplatu a dát najevo jistou míru lásky.