Hledáme naději spolu

Dnes ráno jsem na poustevnu připnul slova malé Terezky. Je to její poezie, její způsob jak na konci 19. století promluvila. Může nám to připadat zastaralé, ale na tom nezáleží. Terezka si přála žít z lásky, a také žila. Stejně jako z lásky dokázala ve svých čtyřiadvaceti letech umřít. Krátký život a tolik naděje v jedné křehké holce. 

V církvi nejsme nikdy daleko od sebe, hledáme naději spolu. Nedělí nás kontinenty, ani staletí, ale spojuje nás život, který je darem sám o sobě. Možná nám bude trvat celý život, abychom pochopili, že nežijeme pro sebe, pro druhé, pro Boha, ale skrze sebe, druhé a Boha. Dar života není hypotéka, není to ani splátkový kalendář, není to loterie ani závody, kde musí někdo vyhrát. 

Dnes a denně si píšu s nemocnými, voláme si, navštěvujeme se. Tolik hledají naději, a čím dál častěji si uvědomuju, že jim nemohu dát vůbec nic krom zrnka na růženci a modlitby. Vím, ale že toto je církev. Žádná instituce, ale zástup malomocných. My kněží jsme v předu, ne pro naši dokonalost, naopak. Stojíme tam, protože jsme největšími žebráky. Bůh si nás povolal, abychom se učili hledat společně. Hledat a nacházet, plakat i radovat se.