Jak začít s meditací

Jak začít s meditací. Tohle není návod, tohle je jen krásná roztřesená vzpomínka na sobotní noc.
Vstupujeme s Ivanem kolem skály dovnitř. Na dně starého lomu prosvítá bílý kámen. Chci chvíli fotit a pak už jenom naslouchat (snad můžu drze prohlásit: meditovat). Ivan se loučí, říkám mu jen, že za chvíli dorazím za ním.
V srdci se denně ozve tolik cizích hlasů. Derou se, překřikují jeden druhého, šeptají, vzlykají, ozvou se jednou, vracejí se. Těžko je rozlišit, těžko je říct - ten má pravdu, a ten zas ne. Hlasy mužské i ženské, manželů, manželek, partnerů a partnerek, rodičů, přátel, kolegů, známých i neznámých, těch kteří nás nesnáší, pomlouvají, i těch, nás kteří milují. Nářky a slova, srozumitelná i nepochopitelná, otázky i odpovědi. Některé stále něco chtějí, vyžadují a jiné jen suše oznamují - jací bychom měli být, jak máme vypadat, co máme dělat.
Tady, pár kilometrů od posledních obydlí, pod hvězdami, žádná hudba na pozadí, drnčící telefony, nic co by umlčovalo srdce. Prostě jen zpočátku úzkostný tlukot srdce ve spojení s kvákáním žab, štekáním srnců a zemí, kterou obepjalo nafialovělé nebe. Tisíce připomínek (co je ještě nedokončené, nezvládnuté, co si kdo myslí, proč se mi nedaří přesvědčit o svém přátelství, jak dál pokračovat v cestě, vlny mých vin a hříchů) v postoji pistolníka proti milionům laskavých hvězd. Vzdávám se. Směju se.
Ležím, mžourám přes skálu, za kterou se objevil Jupiter (ověřeno později). Na tváři ucítím líný vítr, který pronikl přes bludiště a stromy až sem. Vůně prastaré noci umlčuje myšlenky a probouzí klidnou důvěru dřímající uvnitř. Chvíli to vypadá jakobych se modlil. Ve skutečnosti jenom naslouchám žabímu povídání. "Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?" Ježíšova slova se rozzářila na obzoru. Můžu teď klidně umřít a nic by se nestalo. Najednou ucítím strašlivou chuť na švestkové knedlíky. Lao'c mi poťouchle zašeptá do ucha: "Vedle vznešeného umění věci dokončit je neméně vznešené umění nechat věci nedokončené. Životní moudrost spočívá ve schopnosti nezabývat se zbytečnostmi."
Zbytečnosti cizích hlasů se pomalu vytrácejí, jako když nad ránem spěcháme na první tramvaj. Důvěřuju v život a ve svůj patetický pocit, že na tomhle místě se slétají v noci andělé, aby se poradili, co s námi nedoslýchavými a slabozrakými. A teď už můžu konečně začít s tou meditací. A po ní přijdou ty knedlíky. Třeba někdy.