Jedináček

Dětství v nás zanechá stopu, kterou si neseme celý život. Vztahy, zážitky, vzpomínky, ale i místa a dávná setkání nás utvářejí, tak jako rostou stromy na horách, v údolích,  u koryt řek, na suchých i úrodných místech. Nedávno jsem si u kafe povídal s mužem, který pracuje pro naši diecézi. Je z deseti dětí. Na všem, co dělá, jak mluví, jaký je, je patrné, že z něj vyrostl chlap, který ví co je práce a povinnost, který chce být vším co dělá poctivý. Ten den, kdy jsme spolu popíjeli kafe se těšil na sobotní oslavu narozenin své maminky. Těšil se na zástup všech svých sourozenců, jejich partnerů a partnerek, neteří a synovců. Bylo nádherné pozorovat, co se děje v jeho tváři, když o tom mluví.

Uvědomil jsem si jak moc nás utváří to, kam vstupujeme na tento svět. Občas přemýšlím o tom, jak se na mě projevilo to, že jsem jediným dítětem svých rodičů. Od malička jsem měl obojí. Měl jsem velkou rodinu, kterou tvořil můj děda, dvě babičky, mé tety a jejich manželé, bratranec Marek i sestřenice Madlenka, strýc Vladimír a ještě pár dalších lidí.  Ale byla tu i rodina malá v domě mých rodičů, kde jsem měl svůj vnitřní svět plný dobrodružství a fantazie, a do nějž jsem postupně zapojoval své školní kamarády a později i své přátele. Někdo tak blízký, jako by mohl být můj bratr či má sestra, zkrátka chyběl a chybět vždy bude. A někdy zoufale a bolestně moc. 

Snad proto vše co píši, jsem se ale stal bratrem Filipem, snad proto jsem později získal vědomí toho kam patřím, snad proto mám dnes v sobě vědomí celistvosti a považuji za své bratry a sestry všechny lidi na celém světě. Je to pocit zvláštní, někdy matoucí a možná dětinsky důvěřivý, a také jsem už za něj párkrát "zaplatil", ale je úžasný. K mému světu zkrátka musí patřit všichni, jinak by to nedávalo smysl. Vnímám svět jako rodinu. K mé představě je postatné, aby tam patřili všichni. Snad proto tam mají místo zvlášť ti, kteří jsou proto "kým jsou" vylučováni. Gayové, lesby, lidé ve vězení, nemocní, hříšníci všeho druhu. Kdybych jim nemohl být bratrem, pak bych o takový svět nestál. A proto se o "něj" stále a stále pokouším. 

Jako jedináček jsem vstoupil do své poustevny, kde jsem sám, a tuto samotu k životu bezpodmínečně potřebuji. V tichu tady třídím své fotky, píšu knížky a deníky, oprašuji staré sbírky kamenů. Ale vám všem, kteří čtete tyto řádky, chci říct, že už vědomí toho, že mohu vyjít ven a setkávat se s dalšími lidmi, je pro mě poklad nesmírné ceny. Má žena, ani mé děti, ani mí přátelé to nemají se mnou snadné. Věřte mi prosím, že to nemám snadné ani sám se sebou. Ale pán Bůh nás má rád, takové jací jsme. Cesta je ještě dlouhá a neskončila.

Krásný a požehnaný den přeji.