Jméno Ježíš

Zdá se, že mnoho křesťanů v neděli sedí v lavicích a adorují Ježíše, který po celou dobu adoroval a uzdravoval zraněné a slabé, pohany i všechny vyloučené a vyhnané jako nečisté. Zdá se, že i to je úhel pohledu na kříž, který přijal nikoliv jako obětní beránek, ale ten, který poznal svou celistvost a naposledy tak všechny požádal, aby nebičovali, neustrnovali a to nejen o nedělích, ale zkrátka vždy. Protože odpuštění, smíření se jinakostí vede k celistvosti a nikoliv ke kastám, setkám, či církvím, ale ke společenství. Ale je to pýcha, která nás od všeho vzdaluje.

Často si opakuji se vracím k jedné básni Václava Renče, která vyrůstají z tichosti:

Dokud si ústa neosvěžíš

hojivou rosou jména Ježíš,

nedotýkej se slov.

Jsou jedovatá steskem země.

Z vězňova spánku prýští temně

a leptá jejich kov,

že dřív než stanou na jazyku

rozpadají se v suchém vzlyku

jak úsměv hořkých vdov.

Dokud jsi oči z nočních stínů

nepozved k čelu Mariinu,

i vzpomínek se chraň.

Ty tváře, které v nich se chvějí,

se odbarvují beznadějí

tak jako tvoje skráň,

jak siluety z hloubi sluje.

A pro sen, který pochybuje,

sám v sobě nemáš zbraň.

Až jitřní oheň zasvěcení

jed vidin v dobré víno mění.

A z okna vězňova,

zaostřen neprostupnou mříží,

na dosah modlitby se blíží

ostrůvek domova.

A z hoře tvého mízu saje,

mír studánkový v srdci zraje

a vtéká do slova.