Jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh!

Teologie po mnoho staletí prohlašovala Boha za nezvěstného, když vložila jeho příchod do budoucnosti v podmiňovacím způsobu. Popravdě vzkříšení považujeme za součet dobrých a zlých skutků, za výslednici lékařských šetření, za rozsudek poroty našich přátel a nepřátel. Také my se zdráháme uvěřit dnešnímu evangeliu, kde probíhá tento zvláštní rozhovor Ježíše s těmi, kteří se jej chtějí zmocnit a zabít jej: Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." Ježíš jim řekl: "Ve vašem zákoně je přece psáno: 'Řekl jsem: jste bohové.'

Zbožní se domnívali, že jejich zásluhy jim dávají právo jiné zavrhovat, hnusit si je a pranýřovat jejich podebrané jizvy, zatímco nevědomě uctívali trám ve vlastním oku. Trám, na kterém byl nakonec Ježíš ukřižován. Ježíš je však křižován i nyní a stále ve stejných případech. Nemůžeme vyhlížet naději Velikonoc, dokud se k těmto místům nevydáme.

Nedivím se, že lidé opouštějí církev, která zapáleně řeší mrtvá výročí nebo duhovou Madonu - násobně víc, než aby se sklonila k ženám, které prodělaly potrat, homosexuálům, vězňům, traumatizovaným, rozvedeným a jinak zkoušeným. Nepomůže, když ještě víc utáhneme svatozář na vlastní hlavě, ale otevřenost srdce a sdílení s nimi. Mluvím tu o sdílení v radikální otevřenosti, která vysloví: "Věřím, protože můj příběh je takový a takový, i můj je plný ran, které se nehojí ani při bohoslužbě, ani po zpovědi, a také zažívám pocit opuštěnosti. Přesto jsou chvíle, kdy dovolím Ježíšovi, aby mě uviděl takového, jaký jsem, a cítím, že mne nejen neopouští, ale také vím, že se nemusím omlouvat za svůj život, že jej mám zkrátka vzít a následovat."

Ježíš nám ukázal Boha v kapce slzy a syrové skutečnosti masa a kostí, která počítá s tím, že každý z nás utrpěl hluboké šrámy a každý z nás hrozně ublížil. V Ježíšových očích nacházíme Boha plného touhy, který nemusí brát bromové tablety. Boha v setkání dvou nebo tří, nikoliv v okázalosti davu, kde není místo pro lidskost.

Ano, Velikonoční příběh je i náš. Než zakokrhá kohout, než dohasnou ohně, u nichž budou rozeznány naše tváře, než přijde další den, možná znovu zapřeme to nejslabší uvnitř nás. A právě tak zapřeme Krista. Ale i to je lidské a bude nám to jistě odpuštěno. V evangeliích čteme, že pro lásku bylo vždy odpuštěno všechno. Jen prosím neprodávejme sebe sama za nic na světě a zůstaňme sví.

Pro rádio Proglas Filip Štojdl

část této promluvy je k poslechu na rádiu Proglas

https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2021-03-30-11-57-00/?fbclid=IwAR1vqnQi0ioGj4Rj4X5U94TwwV1kD8YNiDCi6qGC20hehaUnW1JExCZmmrM