Karanténa: Dopis Ježíšovi

10.03.2020

Pozval jsem ho. Dneska dorazí na večeři. Já vlastně ale moc nejím. Snad to nechá bez komentáře. U Vietnamců jsem koupil anglickou slaninu mražený listový těsto. Upeču slaný "šneky". V ledničce je i pivo, z minulýho tejdne tu zbylo pár lahví pepsicoly. Buráků je dost. 

Aha, ještě mám víno od Běly. Tyjo, tu tašku z obnov jsem vlastně ještě nevybalil. Paráda. Pod ručníkem jsou meruňkový sušenky a ještě k tomu hořká čokoláda.

Pípla mi esemeska. Lucie píše, že chce taky přijít. A taky se dopoledne ozval kolega z práce, že dorazí vlakem z Prahy. Hlavně mít připravenej foťák. Musíme se s tím Ježíšem přece cvaknout. Ty jo, to bude zas lajků. Tohle nemůže ingorovat ani Římskej Tomáš z Plzně. No snad to zvládnu.

Jdu se umejt. Cestou ze sprchy zjišťuju, že džíny mám vlastně v pračce, tak snad se mi nebudou smát, když mám jenom zlatý fotbalový trenýrky a bílý tričko s kalichem a trnovou korunou. V refektáři běží televize. Karanténa. To se nás snad netýká. Teda pokud Ježíš nejede z Itálie. Třeba byl poprvý navštívit Řím...

Zvoní mi mobil. "To jsi ty?" "Teda Vy?" "Vlastně nevím jak ti mám říkat. Máš nádhernej hlas jako Matuška." Chvíli blábolím další horu nesmyslů. Pak mi konečně dojde, že bych ho měl nechat něco říct. "Nepustěj mě teď pár tejdnů odsud, tak musíme nechat tu večeři na jindy." Když mu říkám, že má pravdu, je mi to vlastně příšerně trapný. Ještě trapnější než ten blbej vtip o "návštěvě Říma." Vysoukám ze sebe, že to chápu. Jsou prostě dny, kdy padaj plány a nedá se nic jinýho dělat....

Večer v Mirovicích. Odpoledne jsme rozstvítili svíčky v kostele za pana Žáka. Vytisknul jsem si přihlášku k DPH, dal do pračky další várku, džíny pověsil v koupelně na žebřík a otevřel si pivo. A teď tu sedím. A tak mě napadlo Ježíšovi aspoň napsat pár řádku a něco mu vysvětlit. Teď bude mít asi na čtení dopisů čas... 


"Milý Ježíši." To zní blbě. Nebo jenom "Ježíši" ? (Jak ho vlastně oslovit? No, to je jedno...)

Ježíši. Víš já to dneska strašně moc plánoval. Jak si spolu sednem. Jak ti budu vyprávět o svým životě, jak se vyfotíme na facebook. Chtělo přijít taky pár dalších lidí. Víš, mně hned napadlo trochu to naše první osobní setkání správě pojmout. A tak jsem měl připravenej i lavor a pár vzácnejch olejíčků od justu. Víš jak se o tom píše v Lukášově evangeliu. Ale to asi znáš...

Chtěl jsem ti zkrátka umýt nohy a políbit tě na tvář. Ale mám teď za to, že bych to bylo zase jenom trapný a strašně pokrytecký. 

Víš, vždycky jsem se moc chtěl podobat právě tobě. Ale ty jsi v mejch představách byl popravdě vždycky strašně moc vysoko. Nemůžu za to, že jsem prťous. To až tvoje maminka mě naučila vidět tě jinak. Nejprv jako dítě, který nic nepředstírá a dovede se smát stejně dobře jako plakat. Pozdějc jsem se tě mohl i dotknout a přijít za tebou. Dneska už vím, žes tam byl, když umíral pan Zobal, a taky když jsme si povídali s Terkou na nádraží, a taky když jsme s Davidem byli u řeky v Nerestcích. A vím, že ses na mě díval, když jsme byli s Dominikem a Danem v chýši. Naposled jsem tě dokonce holil na tváři mýho táty. 

Víš, Ježíši, já jsem strašnej blbec. A tak mi hodně věcí nedochází. Třeba o hříchu a vině. Já se už roky trápím pocitem viny, že jsem nedoved pomoct těm, kterým jsem měl. A kdykoliv si řeknu, že už "vím" jak s tím dál jít životem, tak se to zas někde sekne nebo udělám další chybu. To jsou pak ty chvíle kdy nemůžu jíst. A vlastně celkově přijímat. Včetně pomoci, včetně laskavejch slov mých přátel a taky včetně toho, co mi říkáš ty. Kdyby tu se mnou nebyla tvoje máma, tak už to asi zabalím. No podívej se, jaký máš lidi na takovejch místech. Představ si, že si mě před lety zvolili dokonce biskupem. Hříšníka a navíc vola. Ale nezvdávám to a děkuju za přátele a anděly.

Moc rád bych, abys za těch čtrnáct dní dorazil na večeři. Chtěl bych tě obejmout ještě dřív, než opustím tenhle svět. Ale vím, že nás volů je hodně. A taky si myslím, že díky tvý mámě se s tebou můžu potkat kdykoliv. Protože na tu večeři můžem jít s kýmkoliv. Jenže víš, jak těžký je někdy rozeznat tvůj hlas v člověku, kterej se právě bojí, nebo dokonce ho nemůžu vůbec vystát? Ne, prosím neříkej mi nic o tom, že si mám dát tu sušenku, nebo "nedej Bože" nenaznačuj, že ten něžnej dotyk musí člověk najít i sám vůči sobě. To je fakt těžkej kalibr.

Vždycky jsem se bál života. Pamatuju si jak jsem musel opustit svůj první dům, a zahradu. Bylo mi osm a stěhovali jsme se z Podbořan do Písku. Na tý starý lutheránský faře v Podbořanech jsem si tě poprvý prohlížel na obraze. Někdo tě namaloval bosýho s trnovou korunou v zahradě. Tenkrát jsem si říkal, že takhle chci vypadat. Jak ten, kdo je na tom obraze. Po letech jsem zul boty, proti všemu rozumu, proti všem názorům i proti tomu, že je mi fakt hodněkrát kosa. Ale, ty přece víš jak je to zázračný, když se lidský chodidla dotknou země, když cítíme to spojení.

Jo, souvisí to taky s tělem. Víš jak se mi nedávno udělalo blbě, když mi napsala kamarádka Hanka o střevech a obranyschopnosti těla. Jsem rád, že tvůj táta nikdy nechtěl abych byl doktorem. To bych se sesul k zemi u prvního pacienta, kterej by na mě vypláznul jazyk, natož ve chvíli, kdy bych měl někomu zašít ránu třeba na břiše. Je mi jasný, že právě s tělem mám fakt problém. Vždycky jsem ho bral jako vězení, jako klec z níž je třeba vyletět směrem k nebi. Moc prosím, nauč mě jak mít tělo rád, jak mít rád tenhle obyčejnej život, ještě dřív než to tělo ztratím. Tys probudil k životu svýho přítele Lazara, tak snad to svedeš i se mnou.

Ježíši, dnes večer jsme všichni asi trochu vystrašený. Každej chce zachovat klid, ale trochu toho strachu je v každým z nás. Vlastně jsou to, a ještě asi chvíli budou, večery, kdy ti můžem psát dopisy a modlit se jeden za druhýho. Jsme to ale čeládka, viď? No, všechno se jako chaoticky motá tak, že se asi nakonec doopravdy potkáme a poznáme se v sobě navzájem. Ne jako nepřátelé, ne jako katolíci nebo husiti, ani ne jako příslušníci k nějakýmu národu, ale opravdu jako sestry a bratři.

Tak moc prosím, dej vědět jestli dorazíš. Opatruj se a nezlob se, jestli je něco z toho, co píšu, úplná blbost. Víš, já tak trochu tuším, že nás všechny můžou tyhle dny něco naučit. Že jakkoliv si asi budem zas o trochu dál a trochu víc budem sami, budem si i o něco blíž srdcem. A taky je čas na dopisy a večerní povídání...

Dobrou noc.

Tvůj Filip