Kázání o sebedestrukci

Je v nás tolik nedůvěry k sobě samým, tolik zranění, pro něž nevěříme a ocitáme se v chaotickém labyrintu. Nejsou to slova, ale naše těla, v nich hoří plamen po přijetí, kde ztěžka lapeme dech o příslib docela obyčejné lásky.

Uzdravení vám nemůže dát žádná církev, ani žádný mudrc. Ani nebe samo nemůže. Jediný, kdo tu možnost má jste vy sami ve spojení s Ježíšem a Marií. Básník Homér varuje před vším vnějším, jak nedávno krásně připomněl bratr Martin: 

"Ať je to cokoli, bojím se Danaů, jež dary přinášejí."

Týká se to politiky, týká se to církve, je to rakovina celého systému. Pokud nepřestaneme s tímto sebesoudem,  pak budeme obětí sebedestrukce stejně jako Ilioňané. Copak je sokol krásnější nebo důležitější než heřmánek?

Stejně tak je to s námi všemi tady. Všichni se potřebujeme. Všichni jsme jiní a proto se potřebujeme.

Naše modlitby jsou často jen frustrace a strach. Ježíš se za nás modlí (i nyní) ze zcela jiného místa....

( z poutního kázání bratra Filipa v Horosedlech)

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."

Janovo ev. 17. kapitola

foto Jan Vávra