Kázání při bohoslužbě nemocných

Čím dál víc se při pozdravení pokoje objímáme. Všimli jste si toho? Víte, pro mně to moc znamená, a děkuju vám za to, za to, že to dovolíte. Vlastně je to vteřina, kdy mám pocit, že už jsem v Božím království. Je to nebe. Objímáme totiž nejenom druhé, ale také jejich kříže, a dovolujeme druhým obejmout ty naše a tak i nás.

Poslední dobou je mým křížem osamění a smutek. Někdy je to tak, že si raděj někam zalezu. Snažím se tomu čelit, jednou to jde a jindy prohraju, ale přijímám. Možná je i to takový kříž, ale je to i způsob. Jako když položíme ruku na žebra a cítíme zázračný tlukot srdce.

Moje srdce je občas zmatené, plné dávných hříchů, hloupých tužeb a zaplavené krví vin, přece ještě tluče, a má to, čemu říkáme naděje. Naproti bolesti a špíně, tam jsou ještě území toho malého kluka, kterým jsem byl, který chtěl bránit slabší, za kamarády si vybíral lůzry jako byl on sám, sbíral acháty v Jizerkách a vltavíny kousek od Bavorova, běhal po střechách garáží, a ze všeho nejvíc toutžil najít Atlantýdu. Z těch dob mi zbyly už jenom bosé nohy.

Bez smutku a samoty by všechno skončilo v zapomnění. Bože díky za ten kříž. Asi bych bez něj neviděl, jak moc se dětské srdce změnilo v srdce dospělého sobce, který by rád jen proplouval oceánem příjemnosti, a nikoho by vlastně nepotřeboval.

Každý kříž nám vypráví znova příběh, a nikdy si nevystačíme sami. Alespoň pokud chceme příběhu porozumět. Snad proto se některé věci v životě opakují.

Buďto budeme riskovat svůj život a žít, nebo umřeme a stanou se z nás zombie postapokalyptického světa, kde všechno může být použito proti nám, nikdo nikomu nevěří a jediným kritériem prospěšnosti je růst (od prsou a penisů, až po lidskou hodnotu odvozenou od moci a peněz).

Čím dál víc mi připadá, že křesťan je zkrátka člověk, který opouští hradby, nárazníkové zóny, bubliny bezpečí a masky, aby šel křížovou cestu s Ježíšem, aby nešel sám. A křesťan má taky strach. Jistě. Má i strach. To nejhorší, co se nám ale může přihodit je vězení vlastního bezpečí a ubezpečování. Pak budeme odsouzenci vlastní dokonalosti. Dokonale nemrtví. Tak snad i proto občas padáme. Někdy je nás tady na bohoslužbě nemocných málo, ale sami nejsme nikdy.

Nakonec vám chci přečíst snad modlitbu, či meditaci, kněze Guy Gilberta. Nejsou to jen slova, ale něco, čemu v hloubi srdce stále víc rozumím a toužím po tom.

Riskovat život

Pane, chtěl bych být z těch, kteří riskují svůj život.

A kteří svůj život dávají ...

Protože k čemu je život, když ne k rozdávání?

Pane, ty, který ses narodil kdesi na cestě,

Ty, který jsi zemřel jako zločinec ...

Pomoz mi zbavit se sobectví a pohodlnosti.

Ať, poznamenán tvým křížem, nemám strach z drsného života.

Ať se dokážu vydat vstříc krásným dobrodružstvím, k nimž mě povoláš.

Chci, Ježíši, řídit svůj život podle tvého slova.

Druzí ať si jsou klidně moudří.

Tys mi řekl, abych byl blázen.

Druzí věří v řád, Tys mi řekl, že mám věřit v lásku.

Druzí si myslí, že je nutné schraňovat,

Tys mi řekl, abych rozdával.

Druzí se usazují.

Tys mi řekl, abych byl stále na cestě a připravený.

Na radost i utrpení, nezdary i úspěchy.

A nevkládal svou důvěru v sebe, ale v tebe.

Amen.

....

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka, jak přichází se svým královstvím." Matouš 16,24-28

...

Kázání k bohoslužbě nemocných, Mirovice 5. listopadu