Kázání pro ekumenické sdružení Logos v Plzni

Sestry a bratři.

Vyrostl jsem v církvi, která podobně jako jiné denominace, nikdy neměla žádné pozitivní učení o těle, sexu a pocitech.  Katechismy našich církví jsou stále plné zákazů a nečistoty. Mnohem méně nacházíme to, co je základním zdrojem Evangelia: laskavost a přijetí . Církev nebyla ušetřena farizeů a zákoníků, místo nich nastoupili zaslepení teologové a hierarchové, o nichž Kristus prohlásil, že svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 

Vyznáváme, že Kristus přijal tělo Marie Panny, slavíme svátost Kristova těla a jeho krve, a přece nevidíme to podstatné? Jakoby lidské tělo bylo stále něčím zlým. Jakoby naše sexualita byla špinavá. A přece Bůh stvořil naše tělo a požehnal mu, a přece si toto tělo Bůh vyvolil, aby mohl vstoupit jako muž jménem Ježíš z Nazareta, a přece si vyvolil i naše těla, aby se stala místem, kde přebývá láska.

Spiritualita zdola říká, že Bůh k nám mluví prostřednictvím snů, pocitů a také našeho těla. Otcové a matky pouště o tom věděli, a také někteří světci ve svých vizích přibližují tento potíraný a zapomenutý aspekt víry.

Milovaní! To je jediná a pravá identita člověka. Milovaná Boží dcera a milovaný Boží syn, žádná jiná identita není křesťanská. Nálepkujeme-li lidi jako heterosexuály nebo homosexuály, pak to znamená, že nevidíme bratra ani sestru, ale snažíme se vytvořit odstup, rozdělujeme. Znamená to, že nás stále víc zajímá co dělají druzí v posteli, než jak se daří jejich srdci. Bůh však touží po spojení. Naší cestou je spojení s Bohem, nikoliv rozdělení v nenávisti.

Každý z nás má ve svém životě místo, kterému by teologové řekli třeba "zlomení," nebo terapeuti "zranění". A na tomto místě se musíme s Kristem setkat. Právě a jedině tam. Antonín Veliký, František z Assisi, Antonína Paduánský, Terezie z Avily, Silván z Athosu, Charlese de Foucauld, Martin Luther King a mnozí další. Víte, co mají tito lidé společného? A samozřejmě nejen oni. Tito lidé, kterým osobně nesahám ani po kotníky, žili svůj život se zraněnou sexualitou. Nikdo jim jejich minulost nemohl vzít, byla to bolest, hadba i stud, vše natolik lidské a křehké, a přece se právě jejich sexualita stala místem setkání s Kristem. Podobně jako žena hříšnice u Kristových nohou, Samařská žena u studny, také oni, byli konfrontováni se svým tělem - se vším, co k němu patří.

Jsme milovaní a radujme se z toho. Neboť jakákoliv naše odlišnost je jen odrazem barev a radosti Boží. Nesuďme jeden druhého, ale místo soudu milujme. Věřím, že právě to je cesta Kristova. Věřím, protože milovat je mnohem těžší než nenávidět.

Amen.

Kázání na ev. text: Mt 23, 1-12 ve sboru Kristova kříže v Plzni, 25.8.2018