Kázání v jednom srdci

16.12.2020

Text kázání, které zaznělo o třetí adventní neděli v přímém přenosu ČT2 v rámci bohoslužby v kapli Centra Matky Terezy v Praze Hájích. Bohoslužbu si můžete pustit ze záznamu zde.


Milovaní.

Chci nejprve oslovit vás všechny. Zraněné, vyhnané, slabé a přehlížené. Nemluvím k nějakému davu, ani k divákům, ale k vám, kterým záleží na modlitbě. Jste mé sestry, jste mí bratři.

Chci promluvit i k vám, lidem jiných náboženství, kterými jsme jako křesťané léta pohrdali. Zvláště když jsme jako byli spojeni s politickou mocí, děl se opak toho, k čemu nás pozval Ježíš.

Mluvím i k vám, kteří jste víru ztratili, někdy dávno, i k vám, kteří jste ji nikdy nepoznali, a my na vás vzhlíželi jako na lidi druhé kategorie - někde dole, přitom jsme se od vás mohli sami učit, co je laskavost.

Mluvím k vám, kteří pro svou duševní bolest a trauma nemůžete někdy ani vyjít z bytu, a svět se na vás dívá jako na zbytečné, nebo se od vás lidé odtahují.

K vám, které zbili, zneužili, poranili, uvěznili, neslyšeli a umlčeli. K vám, kteří nesnášíte vlastní tělo a nenávidíte sami sebe za minulost, a třeba už roky si ubližujete. K vám, kteří jste ztratili radost ze života.

Mluvím k vám, lidé zranění ve vztazích a sexualitě, obávající se otevřenosti. K vám, kteří právě procházíte temnou stezkou a velmi pochybujete. K vám, kteří se ztrácíte k nalezení.

Prosím poslouchejte - ne mně, ale Kristův hlas. Jemný a rodící se hlas ve vašem srdci.

Dejte alespoň pět minut denně šanci sobě samotným, a těch pět minut věřte, že tam odtud jste milovaní, přijatí, čistí a dobří už teď. Že právě tam je už nyní všechno v pořádku.

Věřím, že každý z nás je tím, kdo může tomuto světu nabídnout změnu. A to ihned. Tím, že ji přijmeme, bez podmínek, posuzování a tak.

Je-li v nás vnitřní klid, pak bude i kolem druhého a třetího člověka. A bude se šířit. Tudy se jde do Betléma. Změna je vždy na nás. Bůh není někde tam, nebo tam. Je v nás, a může konat jedině skrze nás. K tomu je zapotřebí odvaha věřit. Jinak by víra neměla smysl. Ona z nás neučiní lepší, ale vědomě účastné.

Co je nejvíc lidské a pravdivé, a je to naprosto v souladu s Ježíšovým učením, je že se nemusíte za nic omlouvat, a už vůbec ne za svou nevědomost. Pravé pokání, které bych vám dnes rád uložil a sobě především, je RADOST a SVOBODA. Protože pokání je obrácení se k životu. Pokání není lpění na hříšnosti a sebedestrukci. Dobrá spiritualita nás učí, jak přijímat. Dobrá spiritualita znamená laskavá a integrující. To je ostatně náplň všech velkých rituálů, které znám. Eucharistie, ale třeba i bar micva, tantra, to vše je způsob jak přijímat celistvě, nikoliv najednou, ale přece všechno, po malých kouskách, ale každý den.

Věřím, že světlo smíření nás vede. Je to betlémské světlo, světlo Krista, který se rodí ve vás. A tak roste i Boží království, které nezná hranice dobrých a špatných náboženství, které se raduje ze své sexuality a nebojí se jí, a která umí ocenit jinakost.

Církev, kde jsou věci potlačené, umlčené a vyhnané, se podobá všem betlémským hospodám, kde se nenašlo místo pro Krista, a tak se nenachází ani pro nás. Věru nás mnozí předcházejí na cestě za Kristem. Mnozí lidé jiných kultur, náboženství či přesvědčení. Vzpomínám, jak katolický básník Jan Zahradníček kdysi napsal směrem k židovské filosofce Simone Weil: "budem se stydět před tou dívkou, jež nikdy nepřekročila práh Církve zůstávajíc dál s těmi, kteří jsou na tom nejhůře."

Tam je naše místo, ptáte-li se, kde začít. Tam, kde jsme na tom jako lidé nejhůř. Je-li naděje skutečná, pak musí být i skutečné místo, kde ji cítit, kam ji přinášet, kde ji nechat růst....

Ježíš o sobě řekl, že Cesta, Pravda a Život. Kéž bychom s Ježíšem dovedli postupně ve svém životě vyslovovat s nejvyšší jemností a pozorností právě tato tři slova. Jsme na cestě. I advent je kouskem té cesty. A vy jste také kouskem té cesty. Jsme si jí navzájem. I všechno to nepohodlí a úzkost, kterou nyní cítíme třeba v souvislosti s nouzovým stavem. Jdeme úzkou cestou k těsné bráně. A věřím, že ji nalezneme. Být na cestě znamená, že nejsme hotoví lidé, lidé vševědoucí, ale lidé, kteří se potřebují navzájem. Jsme hladoví, kulháme, potřebujeme odpočinek i oporu.

Na cestě se ukáže Pravda. Poznáváme ji skrze překážky. Bývá napoprvé bolestivá a vypadá spíš jako ztráta iluzí. Protože realita se liší od přetvářky. A tak po cestě poznáváme pravdu, která vede k životu. Vlastně vede k tomu, že svému životu požehnáme a totéž darujeme druhým lidem.

Velmi nutně potřebujeme prostou modlitbu, která se dívá a umí dívat, která umí naslouchat, která nepotřebuje slova. Musíme zakusit dotyk prosté modlitby.

Nouzový stav ukázal směrem, kde jsme pravděpodobně zraněni všichni. Ukázal ke vztahům, k rodičům, k dětem, partnerům a partnerkám, i sobě samým. Ukázal k základním zraněním v nás. Velmi nám všem prospěje nejen otevřenost, ale také společná modlitba, bez níž je otevřenost jen bolestivá a dál prohlubuje zranění.

Někdy stačí jen zavolat a vlastními slovy vyjádřit, co cítíme. Taková modlitba je Bohu jistě milejší, než odříkávání básniček a pompézní slavnosti. Nemůžeme-li ani to, a někdy to opravdu není možné, zkusme rozsvítit svíčku a její světlo nechat vstoupit do místa, kde právě jsme. To, co ve skutečnosti dává život je mír. I proto nás Ježíš stále prosí nesuďte - a dává jediné své přikázání milujte.

Modlitba, která potřebuje nenávidět jiné lidi, je velmi nemocná a slabá. Pak tu ještě existuje modlitba nijaká, taková ta domácí, modlitba bezzubá, nicneříkající, gumová... Modlitba nezraněných, těch, kteří se vyhnuli životu, aby nebyly problémy. O takových napsal Jan Zahradníček toto:

Nebyli studení a nebyli horcí

Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží Ústa

s hněvem je vyplivovat do stále větší opuštěnosti

té ohrady času vždy mezi dvěma převraty

ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic....

Modlitba, která zahrnuje, nevytěsňuje a integruje, neštítí se obvázaných, dokonce modlitba, která se nebojí vyznat své vlastní malomocenství, je vždy Ježíšova modlitba.

Většina z nás je přesvědčena, že v životě jde o úspěch. Slabí, nemocní, senioři, menšiny, lidé na okraji, lidé přehlížení... Nemělo by nám uniknout, že právě k nim vyrazil na své cestě Ježíš jako první. Vždycky mně udiví, že Kázání na hoře, největší poklad Evangelia, citují spíše lidé mimo křesťanství, kteří se nechávají tímto Ježíšovým hlasem oslovit, a my na něj tak často zapomínáme.

Plačící, hladovějící, chudí, tiší a milosrdní. V tak krátkých větách a tolik krásy. K těmto lidem máme jít adventní cestou a Ježíše zcela jistě nemineme. J.S. Dalailama nádherně vyslovil hlubokou zkušenost: "Naše planeta nepotřebuje víc úspěšných lidí. Zoufale potřebuje ty, kteří tvoří mír, léčí, obnovují, vyprávějí příběhy a milují vše živé." V těchto slovech zahlédnu pokaždé Ježíšovu tvář.

A proto dnes děkujeme dnes za dar různosti, barev, odstínů, světla i noci, kdy svítí hvězdy. Děkujeme dnes z tohoto místa za různé církve, různá náboženství, lidi různých barev pleti, za ženy, za muže, za lidi jemně vyzařující tvůrčí energii jako Boží dar.

Děkujeme za křesťanské hnutí Logos a za všechnu otevřenost, se kterou se můžeme navzájem sdílet, aniž bychom druhé ponižovali nebo odsuzovali pro jinakost, kterou často prožívají jako stigma.

Děkujeme, že nás adventní cesta učí jak jít a nebát se, jak opouštět a odpouštět, jak přijímat, jak být otevřený Pravdě.

Velmi souhlasím s tím, že Ježíš nepřišel založit církev, ale ukázal přímo ke zdroji, který nazýval jako Království Boží, které je v nás. Sem dozajista patříme všichni, křesťané i lidé dalších náboženství i lidé, kteří víru nepoznali nebo ji dokonce odmítají.

Vyznáváme, že jsme lidem na jiných kontinentech a jiných národů nezvěstovali Krista, ale nutili jim ho násilím, a v jeho jménu jsme i zabíjeli.

Vyznáváme na cestě do Betléma, že se často zabydlujeme v předsudcích vůči druhým lidem, že se ani nepokoušíme otevřít oči. Máme tolik instantních a rychlých odpovědí, a neumíme přebývat v tichu a přítomnosti. Máme jasno o druhých lidech, protože je to pro nás tak snadnější. Tak udržujeme v chodu peklo na zemi, místo, abychom dovolovali přicházet Království Boží.

Vyznáváme s Janem Křtitelem, že to Kristus v nás musí růst a naše ega se menšit.

Děkujeme s Marií z Nazareta za to, že krásou církve jsou ženy a jejich láska k Ježíšovi je nenahraditelná.

Děkujeme s Marií za to, že můžeme naslouchat andělům, kteří nám říkají, že jsme požehnaní a stejně tak je požehnané a dobré, co jsme v životě vykonali, a to včetně našich domnělých chyb.

Děkujeme s Marií Magdalskou za dar dotyku a odvahy volat Viděla jsem Pána.

Velmi se potřebujeme otevřít, a nikoliv uzavírat do sebe. Velmi potřebujeme důvěřovat životu i sami sobě.

Sestry a bratři. Poznejte, že jste změnou, kterou čeká tento svět - nový a trochu lepší den. Nevstupujte do jiné církve, nehledejte lepší náboženství, neměňte se, změna se postará sama o sebe. My jen tu změnu máme přinést právě tam, kde přebýváme. Ne jinam. Ale právě sem. Do vlastního života, do svého těla, do společenství, do této krásné Země.

Jen prosím o jediné, dovolte si život bez posuzování a dýchejte.

Subham Astu Sarvadžagatam

..

text neprošel korekturou