Když jsme ztratili víru

Františkány mám moc rád. Nehlásají Boha chytračením, ani mocí, ale docela obyčejnou prostou radostí. Dnes má svátek jeden z nich. Antonín Paduánský, patron ztracené víry (a podle tradice i spousty dalších věcí). Ale s tou ztracenou vírou, to je zváštní a hodně důležité.

František kázal ptáčkům, Anotnín byl specialistou na ryby. A když chce člověk kázat rybám (nebo ptáčkům) Evangelium, tak to je zase zapotřebí být tak trochu svatým bláznem (nebát se být směšný), prostě být hodně ve spojení s Láskou. 

Ale k té ztracené víře. Zdá se, že jí ztratilo nebo ztrácí opravdu hodně lidí. Ale o jakou víru jde? Jak řekl jeden můj kamarád, religionista: "pravou víru poznáš podle radostné tváře." Tam kde je jenom zapšklost, fanatismus a křik, žádná víra není. Možná náš národ ztratil víru v církev, možná jí ztrácí dál, neboť církev se zabydlela poblíž mocných a nikoliv zraněných. Nedovede dávat radost tam, kde je jí zapotřebí, a raději se soustředí na jistoty.

Františkáni na starých freskách nežvaní, ale milují. V jejich "překladu" říká Ježíš "Jděte do celého světa a milujte všechno stvoření." To je Antonínova nebo Františkova cesta lásky, a popravdě to nám možná připadá šílené. Oni sami si nesou rány, nevystupují někde na piedestálech, ale jsou dole, na Zemi, poblíž stvoření. Poblíž všeho, co je zároveň zranitelné a zraněné, stejně jako milující a milované.

Když jsme ztratili nebo ztrácíme víru, nemusíme si zoufat. Naopak se domnívám, že všichni potřebujeme poztrácet hodně věcí (které si teď hlídáme a svíráme je v rukou), strachy, představy a názory (o sobě i druhých), lpění na vlastní spravedlnosti. To proto, abychom udělali dost místa pro to jediné, na čem doopravdy záleží.   

Pokoj a dobro.