Když se blíží bouřka

Večer jsem se šel projít. Jenom pár kilometrů. Chvíli jsem šel potokem, asi pět set metrů proti proudu, úžasnej zážitek. Musel jsem se smát. Došlo mi, že po vodě se asi chodit nenaučím, ale s Ježíšem proti proudu - to taky nezní špatně. Když jsem se vyškrábal po svahu na cestu, blížila se bouřka. Snažil jsem se vybavit si, jak to říkal jeden starej skaut, když jsme ještě jako kluci tábořili nedaleko Vodňan. Znělo to asi takhle: "Když se blíží bouřka a ty seš někde na poli, tak máš dvě možnosti. Buďto se zastavíš a hrozí ti smrt z vyděšení, nebo půjdeš dál, k nejbližšímu místu, kde se můžeš schovat, s vědomím, že každej další krok může být poslední."

Říkám si, jak tohle souvisí se životem, duchovní cestou. Jistota, že se ti nic nestane - to je smrt. Odpověď mi dali na konci lesa tři kluci, kteří si u skály stavěli přístřešek. Pozdravili mě "dobrý den pane". A já byl přitom ještě nedávno jeden z nich. A uvnitř vlastně stále jsem. Odpověděl jsem "nazdar kluci", chvíli za lesem jsem se rozbrečel a brečím i teď, když píšu dnešní záznam. Vždyť ta místa, který jsem jako kluk opustil a vydal se pryč, tam někde stále jsou. "Nejsem přece pán, jsem kluk." Tak se vracím v duchu k těm místům. Zatím sedím na vyprahlém poli a blíží se bouřka. Ale věřím cestě, všem skalním převisům, jeskyním, opuštěným domům, i kostelům, kde si můžu odpočinout. A věřím hlavně, že nejdu sám.