Kolem čtyřicítky

Čtyřicítka je patrně ten věk, kdy vám nikdo nerozumí. Podobně jako puberta, tak i teď jde o všechno, a všechno je zásadní. Zároveň přestává fungovat energie a způsoby, které fungovaly doposud. 

Pro mladé jste staří a ovládáním instagramu to nedohoníte. Pro staré jste příliš mladí, ale nedá vám to a pokoušíte se o zralou moudrost, ale znalostí filosofie a východních náboženství cesta také nevede. Ocitnete se sami, protože sami nevíte lautr nic. Pomalu se připlíží pocit, že už téměř vypršel čas a většina snů se už prostě neuskuteční. Zároveň ale roste vědomí, že přece jen ještě něco uskutečnit půjde, ale musíte si vybrat jako v pohádce. Osobně to tipuji tak na tři přání. 

Jung přirovnával náš život k oběhu slunce kolem země. Teď je tedy poledne. Stín padá přímo dovnitř naší duše, a nejsme schopni se pořádně rozhlédnout, všude je tma a ticho, jak zpíva Richard Müller. Jsme na tom fakt dost skromně. Balónek ega, prásk. Je fuč. Všude je tma, ale ve světlo věříte (aspoň trochu). Pomalu nám dochází, že nejsme ani zdrojem toho světla, ani náplní zlověstného stínu uvnitř. 

Zkrátka dřív nebo později vzdáme cestu k vrcholu a pokusíme se o návrat do výchozího tábora. Snad je to ztracený ráj dětství. Tušíme to, protože jsme viděli aspoň několik starých lidí, kteří se dokážou smát a hrát si jako děti. Snad... Pro uklidnění uvádím, že například Robert Moore tipuje tenhle návrat tak na 55 až 60 rok našeho věku. To už se přece dá zvládnout. Patnáct, dvacet let, to přece nic není. 

Cestou dolů budeme vídat věci, které jsme nikdy nechtěli udělat, ale udělali. Nemělo by nás to vyděsit, ačkoliv pěkný pohled to také asi nebude. Jsou to přízraky, které jednoho dne zmizí. Alespoň to tvrdí zkušenější ze zkušených. Po hitparádě našich největších průšvihů máme alespoň v jednom jasno. Pomohly nám při výběru těch tří přání. 

Někteří říkají, že tam dole na nás čekají kamarádi, zatímco, kdybychom dosáhli nejvyššího bodu pohoří, viděli bychom možná nebe, ale viděli bychom ho dočista sami. Tak snad mají pravdu. Čtyřicítka, které se lidé smějí označením "krize středního věku" je výborný čas na to, abychom odložili nesmyslné batohy nepotřebných blbostí a ponechali si jenom věci nutné k přežití. Asi nejvíc budeme potřebovat smysl pro humor, hodně laskavosti: k sobě i ostatním a naslouchání lidem, kteří nebyli úspěšní, ale něco ze svých pádů pochopili.

Šťastnou cestu. Hlásím sestup a rád se s vámi na cestě budu potkávat. 

---

psáno podle vlastní zkušenosti a s pocitem, že to stejně není zdaleka všech