Tento text byl původně publikován magazínem Proboha. Po nějakém čase, ale zmizel. Prý se jednalo o příliš "citlivé téma". Ale nač si vlastně stěžovat. A tak dávám "závadný" text zde a stále na něm trvám. Nebudu ustupovat!

Ježíš se vůči sexualitě nijak nevymezuje, na rozdíl od pokrytců

Každé církevní společenství je vystaveno zvláštnímu pokušení. Ježíš o něm mnohokrát mluví v evangeliích, je jím pokrytectví a fanatismus. Obojí zabíjí. První zabíjí ducha v člověku a vede k lhostejnosti ke stvoření, druhé zabíjí církev jako společenství všech, které Bůh miluje. Nejinak je tomu v případě vztahu církve a lidské sexuality, která bývá považována věřícími i některými duchovními jako nečistá, nemorální či dokonce hříšná. Proti tomu dualismu je nutné se ohradit a říci, že lidská sexualita je Božím darem, je krásná, čistá a svatá sama o sobě. Stejně tak je nutno se ohradit proti tomu, že by lidská sexualita měla být jen jakýmsi reprodukčním nástrojem. Je tu i proto, aby člověku přinášela radost a rozkoš ze spojení a blízkosti. Pro křesťany je závazné pouze učení Ježíše Krista, který se vůči sexualitě nikde nevymezuje a nikoho za jeho sexualitu neodsuzuje. Jeho jediným měřítkem je láska.

Vždy je nutné vnímat v sexualitě především vztah člověka k člověku, jeho vztah k sobě samému a následnou, naprosto přirozenou touhu, toto sdílet na úrovni té nejkřehčí a nejhlubší intimity.

Jednou z vlastností sexuality je její různost. Sexualita mužů i žen je různá, sexualita každého jedince je mimořádně jemná a nesmírně mnohovrstevnatá. Každý člověk prožívá sexualitu jedinečným, a neopakovatelným způsobem. Lidská sexualita se vyvíjí a směřuje do hloubky celé osobnosti v závislosti na věku, kulturních i sociálních podmínkách. Nejinak je tomu v případě homosexuality, která rozhodně není nemocí, ale naprosto přirozeným, byť menšinovým, projevem lidskosti a různosti stvoření. Vždy je nutné vnímat v sexualitě především vztah člověka k člověku, jeho vztah k sobě samému a následnou, naprosto přirozenou touhu, toto sdílet na úrovni té nejkřehčí a nejhlubší intimity. Pokusy redukovat sexualitu na "soulož", jsou nejen vědecky směšné, ale zároveň velmi nebezpečné, neboť se tak upírá člověku jeho krása v sebevyjádření, jíž můžeme pozorovat ve všem, co je tvůrčí.

Ježíš se homosexualitou nikde přímo nezabývá. Nikde ji ani neodsuzuje, ani nevyvyšuje. Přesto se mnozí utíkají k liteře Bible, a hledají tam čím by mohli kamenovat. Tento způsob užívání Bible je mi hluboce odporný. Lidé, kteří k Ježíšovi přicházejí, hledají Boží království a Kristus jim ukazuje cestu. A je to rozhodně cesta radikálního Přijetí. Dělá tedy pravý opak tehdejší i dnešní církve, která cestu blokuje, vyhrazuje některým - primárně sobě, vyhání a zatracuje. Církve se chovají jako onen starší bratr v podobenství o marnotratném synovi. Měly za to, že oni si Boží lásku zasloužili a tvrdě vydřeli.

Podstata je však v tom, abychom přestali s pokrytectvím, které vytváří představu "nebe" jakožto nějakého moralistického systému "hodných" a "nehodných."

Domnívám se, že není překážkou, aby se homosexuálně orientovaný člověk (lesba, gay) mohli ujímat kněžského povolání nebo vstupovali do registrovaného partneství. Jedním z důvodů je, že se to od počátku církve reálně děje. Podstata je však v tom, abychom přestali s pokrytectvím, které vytváří představu "nebe" jakožto nějakého moralistického systému "hodných" a "nehodných."

Těm, kteří svou víru předstírají, Ježíš vzkazuje: Jak můžeš říci svému bratru: "Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,' a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra." (Lk 6, 42). Tento Ježíšův výrok nás v pastoraci zastavuje před pokušením moralizovat a "nastavovat zrcadlo" jak se říkalo za socialismu. Už se nemůžeme dívat shora, ale musíme začínat zdola. Dívat se jako člověk, který je sám hříšný, a to zcela odlišným způsobem, než je jeho sexualita, která jak jsem již řekl, je naprosto v pořádku. Většina hříchů, před kterými Ježíš varuje je jiného druhu (pokušení moci, zneužívání moci, pocit nadřazenosti, vykořisťování slabých, ignorování vyloučených a vyhnaných, překračování zraněných). Univerzální aspekt křesťanství je v tom, že Kristus zemřel za všechny! Nikdo není z jeho lásky vyloučen, a nesmí tak činit ani církev. Nikde a nikdy.

Už jsem se zmínil o univerzálním aspektu. Naším středem je Kristus. Proč je tedy tak těžké rozumět Ježíšovým slovům: "Tehdy odpovědí i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili." (Mt 25, 44-45).

Pokud nerozeznáme Krista v nepatrných, jak chceme vidět Krista oslaveného? Pokud nevidíme, že mnoho dětí se na západě i východě potýká s problémem sebepřijetí v těle, pak nevidíme ani to, že Ježíš by za nimi hned šel, zatímco my jim nabízíme jen věčné odmítání. Ježíš zve ke svému stolu všechny a obzvlášť ty, na které je nahlíženo jako na hříšné. Ježíš vnímá jejich bezdomoví jako obrovský problém, který je třeba vyřešit jednou provždy. A proto otevírá Bránu nebe. Jeho láska objímá a uzdravuje v eucharistii každého člověka, který po Něm touží. Proto je eucharistie jedním z prvotních způsobů pastorace, a to včetně homosexuálů, rozvedených a lidí jinak zraněných.

Věřím v Boha, který přichází k člověku. Jen velmi nezralé společnosti musí stále redukovat lidství, a oddělovat z něj vše jiné. Jinakost a jedinečnost člověka je darem, který je základem pro celistvost. V opačném pořadí můžeme vylučovat lidi jednoho po druhém, abychom nakonec vyloučili i sami sebe.

Sexualitu vnímám skutečně jako dar. Je dobré si povšimnout jistého druhu posedlosti osob, které se k sexualitě mají potřebu neustále vymezovat a odsuzovat ji. Podle analytické psychologie by to mohlo svědčit o jejich vlastním nezpracovaném traumatu. Musíme znovu opakovat učitele církve sv. Augustina, který říká: "Miluj a konej, co chceš." Nakonec jediným měřítkem lidské sexuality je opravdu láska a vzájemná svoboda ve vztahu. Měřítkem společenským je pak samozřejmě zákonnost sexuálního jednání a oboustranná dobrovolnost a plné uvědomění.

Pouze v naprosté otevřenosti lze nechat působit Ducha svatého, a nikoliv duchy vlastní nevyrovnanosti.

Lesby a gayové nepředstavují žádné riziko pro zdravou církev. Naopak toto riziko vidím v jejich segregaci a vlastní samolibosti. Jsem si vědom toho, že velké církve (pravoslaví a římské katolictví) mají jiný postoj a nehodlám s ním nikterak polemizovat. Jsem velmi vděčný za výroky současného papeže Františka i dalších představitelů křesťanských církví. Pouze v naprosté otevřenosti lze nechat působit Ducha svatého, a nikoliv duchy vlastní nevyrovnanosti.