Kontemplace lidskosti

Boha nemůžeme vidět, ale můžeme být viděni. Setrvat alespoň pár minut denně na takovém místě, je léčivé. Na pár minut můžeme být viděni laskavýma očima, které nás opět činí součástí daru lidskosti. Říkám to poněkud kostrbatě, ale je to tak. Když setrvám ráno, třeba ještě na posteli, v kontemplaci, pak mě to osvobozuje od sebe, od věčného pokušení hodnotit a být hodnocen. 

Kontemplace je vždy laskavá a tím, také proměňující. Ona laskavost, kterou v kontemplaci zažíváme, nás činí laskavými k sobě a tím i k druhým lidem. Evagrius Ponticus, jeden z mnoha mužů pouště radí svým žákům: "Nezapomeň především na vlídnost a rozvážlivost, protože čistí duši a přibližují poznání (kontemplaci) Krista." 

Tento druh poznání není předmětem hlavy, ale prostupuje celé tělo, duši, postel na které právě sedím, zvuky doléhající z dálky, vzduch, je to právem nejvyšší druh poznání, které si nejsme schopni přivalstnit, protože to nejde, náleží to k mystické zkušenosti přítomnosti, která je pro všechny a pro všechno stejná. V kontemplaci lidskosti jsme přijímáni se všemi stíny, nemusím nic měnit, nic hodnotit, ničeho se bát, neboť se na mě dívá ten (ta), který mne utvořil(a) ze svého nitra.