Kriste děkuji

Teď na začátku Svatého týdne přemýšlím hodně o víře. Kdo je ten, který včera vejl do Jeruzaléma, koho jsem to vlastně vítal jako Krále Králů? Víra, to docela určitě nejsou jistoty, ani důkazy, dokonce ani dogmata a argumenty, kterými chceme někoho přesvědčit. Každý takový pokus vždycky selhal a selže ještě mnohokrát.

Víra je nejistá, křehká, rozpadá se a znovu srůstá dohromady a pak má člověk na těle i jizvy, které mu připomínají cestu a roky, které ušel. Jsou to šrámy, když jsme padali a zkoušeli jít dál. Každý, kdo uvěří je nakonec na svém těle najde. Láska chce a touží po tom, abychom v ní věřili. A to není vůbec snadné. Jednodušší je strach. Snažší je odsoudit druhého člověka než ho obejmout, nevěřit je přece logické, věřit je bláznovství. Je to ta nejméně pravděpodobná věc.

Nenávist a lhostejnost, ty nechtějí, abychom v ně věřili, stačí jim, že ztratíme víru, důvěřu v život, stačí jim, jen strach. Velikonoce mi připomínají jak moc potřebuju víru ve všechno zavržené, zahozené, zapomenuté a vytěsněné, zraněné a ubité k smrti. Víru ve vzkříšení a posvěcení toho všeho. Víru v jizvy, které spojují svět, a přes veškerou nesmyslnost utrpení nám otevírají oči a dělají z nás znovu člověka jako obraz Boha, který miluje a stále tvoří. 

Kriste děkuji.