Křiževac

Včera v noci jsme projížděli z Černé Hory zpátky do Bosny. Tentokrát severozápadní cestou. Asi po hodině cesty opuštěnými a rozpadlými vesničkami jsem musel zastavit. Pozvracel jsem se. Tolik bolesti a nesmířenosti. Jak vůbec mohla nenávist ovládnout tolik lidí. Pobíhající smečky zdivočelých psů, noc a světlomety z našeho auta dopadající na nedaleký hřbitov. Vracíme se.

Je to takový malý hříšek na naší cestě, ale po další noci v autě máme dnes večer postel, teplou vodu a s opravdovou vděčností prostě jen ležíme. Baterky do foťáku se dobíjej podobně jako my. Jsme zpět v Medjugorje.

Odpolední výstup na Križevac dal za pravdu mému kamarádovi, který říkal, že temhle kopec je prostě pokání. Na vrcholku se v trní sklání desítky křížů, odevzdaných, položených, rukama pomodlených. 

Chápu, že mnohým se Medjugorje nelíbí. Těm, kteří zůstanou dole a nechají se otrávit stovkami cetek, i těm, kdo maj raději kostelní baldachýnky. Podobá se to Lurdám a ještě víc San Giovanni Rotondo. Místo koberečků nekonečná a téměř neviditelná pěšina ve kamenných valech.

Cestou vzhůru i dolů je člověk rád, když udrží sebe, když nezakopne, natož aby posuzoval to, jaký je ten či onen člověk, ta či ona církev, ten či onen správný názor. Nakonec jde jen o to zvládnout další krok, takže i ego lze snadno vynechat. Kousek od posledního zastavení, jsme s jedním američanem podepírali starší paní. Hned na to jsme seděli na zadku všichni tři, a smáli se. A znovu na nohy a dojít to.

Modlitby tedy odevzdány i tam, kde kříže pohlcuje trní a vítr rozfoukává papírky se jmény a prosbami zase dolů. 

pokoj a dobro