Kůlnička

Kůlnička je vlastně vzpomínka, ale nejen to, ona si totiž "žije" dál svým životem. Když jsem byl malej, tak mě tátova kůlnička vlastně nezajímala. Tedy pokud jsem něco nutně nepotřeboval. Třeba hřebíky a sekyrku na stavbu bunkru v lese. Pak přišly časy, kdy jsem kůlničku míjel. Jedno se však opakovalo každý rok a musel si toho všimnout každý, kdo šel okolo. Někdy to přicházelo i dvakrát, jindy i potřetí v roce. Táta se vydal do kůlničky, aby jí uklidil. Všechny ty popadaný lopaty, sekery, rozházený hřebíky a brousky a barvy, ředidla a kýble a spousta těch věcí, co se budou jednou hodit. To všechno táta vynosil ven, zametl a pak den nebo dva nosil zpátky a úhledně vybíral místo, které každému předmětu právem náleželo. Kůlnička byla vždycky dost velká na to, aby se do ní vešlo všechno možný. Dokonce i kus kredence a sekačka. Ale byla záhadně příšerně malá na to, aby se v ní dal udržovat pořádek. Rituál úklidu kůlničky do perfektního stavu, který vydržel zhruba týden, se mi vryl pod kůži tak, že i já ve svý pracovně postupuju podobně. No a teď k tý kůlničce u postele. Vlastně jsem jí ježště nezmínil. Když jsem ve čtvrtek mluvil s tátou, kterej teď se svýma osmačtyřiceti kilama tráví většinu času vleže, tak mi musel něco tajnýho prozradit. No a já to hned vykecám. No nic. Týkalo se to nočního stolku, takového toho obyčejnýho ze dřeva; možná z padesátých let, kdo ví; kde se už prkýknka klíží a tu a tam jde nakouknout do stolku ze všech světových stran. "Víš, tohle je teď moje kůlnička. Tady mám všechno, co doopravdy potřebuju a chci." Tenhle "minimalismus" jsem pozoroval už i u jeho maminky, mý babičky Milady. I ona měla všechno, co doopravdy potřebovala, v takovejch pidikrabičkách a pidiporcích, když šlo o jídlo.

No ale ke "kůlničce u postoele". Na vrchní desce, kde je lapmička, má gumu a tužky na svý osmisměrky a sudoku, vedle nich hrnek s čajem, krabičku s lékama, brejle a zpěvník, kterej, jak táta říká, mu nahrazuje "balíček karet" (rozuměj Bibli). O lampičku se opírá pár fotek, kde je s vnučkou Eli a na jinejch s vnukem Jakubem. Nakonec prý člověku stačí jenom několik obrázků těch, "který maj smysl". Když se vám to podaří, a táta to už má vychytaný, pak otevřete šuplík. V něm jsou další léky, ale i blok na poznámky a črtání obrázků. "Stojan, štětce i umtonky už nepotřebuju". Stačí prý ta samá tužka, co na sudoku. Šuplík ale ukrývá i to, co táta nechce jíst, ale nemá to jak vyhodit, aby jak říká "nezlobil" maminku. Tak třeba tam byl posledně rohlík. No a teď k posledním dvířkům, těm největším, který na nočním stolku je. Uvnitř není skoro nic. Tedy skoro. Až na dva pytlíky bonbónů, který má nejnom na mlsání, ale hlavně, aby měl jak "pohostit někoho, kdo třeba přijde" na návštěvu. Na rozdíl od velký kůlničky u chaty, tuhle uklízí třeba i třikrát týdně. Nedávno si při uklízení kůlničky omylem zapnul mobil, po několika týdnech, a hned se na něj vhrnuly esemesky a nepřijatý hovory. Mezi nimi i jeden, kterej si necháme na jiný vyprávění, nebo do deníku. No a tak je to s tou tátovou kůlničkou.